Manuál přežití pro magické tvory - JE NÁS MNOHO (2. část)

 ÚVOD

1. část

„Jen ty máš moc rozhodnout, jak naložíš se svým štěstím, až ten okamžik přijde.
Jsou slova a slova,
přísahy, sliby,
lži, jinotaje…
a ta, jimž porozumět nejde.
Svá tajemství nesdělujeme.
Být jezdcem lze jen jednou,
potom již koně nepřivoláš.“

Slova uvádějící knihu na tiráži mého manuálu.

Knihu jsem nechala vydat v roce 1750. Dosáhla jsem po mnoha vtěleních takové roviny sebeuvědomění, že jsem potřebovala pro sebe vytvořit návod, abych vzhledem ke svému prokletí, tedy úkoly, jímž mě Univerzum vybavilo, již po probuzení neztrácela čas a dostala jsem co nejvíce kompletní informace o sobě. Jednalo se o nízko tiskový náklad v pár kusech, které se rozvrstvili mezi probuzené Jiné. A ti jej během různých vtělení si předávali mezi sebou. Jeho reprint jsem provedla před 160 léty a hodlám provést reprint i v tomto životě právě pomocí autobiografie probuzeného kdysi lidského červa.

Jiní tvorové upadnuvší do lidských těl nemají svojí existenci úplně jednoduchou. Dokud jsou ve stádiu lidských červů, příliš se jím nedaří. Jakmile si uvědomí, kým jsou, nastává dobrodružství, jehož konec je v nedohlednu. Každý Jiný se může dostat do stádia, kdy sám pro sebe si napíše manuál nebo alespoň jeho verzi rozšířenou mezi lidmi a doufat, že příště nějak si to všechno zjednoduší. Každý Jiný má své vlastní prokletí. Mým prokletím je těm plně probuzeným jejich prokletí připomínat.  

Dá se říci, že lidské bytostí z existence Jiných profitují. Mnohého bylo dosaženo zejména na poli rozluky v rámci církevního práva a rozvodu v moderních dějinách. Lidé mívají představu, že takový vlk, když procitne, umí si materializovat běžně svojí vlčí podobu, aniž by se jednalo pouze o projekci iluzí. Ovšem problém nastává, když takový procitnutý vlk si uvědomí, že si svojí další existenci zkomplikoval lidskou manželku. Lidský partner je přímo ukázkovým příkladem vlivu nevhodně stahujícího zpět do módu lidský červ.
V jednom ze svých minulých vtělení jsem byla svědkem, kterak čerstvě se probudivší vlk pod náporem emocí vyvolaných jeho uvědoměním si, chtěl situaci vyřešit roztrháním hrdla své manželky. Jistě, s lidským chrupem, protože nic jako vlčí chrup najednou z jeho čelistí nevyskočí. Takový nápad nekončí dobře pro chrup, pro manželku ani pro samotného vlka. Konce bývají pro takové tvory poměrně tragické. Dříve mučení a upálení, později ústav pro chorobomyslné a dnes otupění pod medikamenty s psychoterapeutem na krku. Proto právě Jiní v prekérní situaci udělali mnohé pro to, aby konstrukce nerozlučitelného institutu manželství se stala odlučitelnou.

Mé prokletí mimo jiné spočívá v tom, abych takové čerstvě probuzené inspirovala k nalezení řešení jakéhokoli problému (nejde pouze o životní partnery), který jím brání posunout se dál, nestandartní cestou, což v konečném důsledku přispívá k posunu hranic v rámci civilizace. Děje se tak postupně, časem, různými drobnými vlivy. Naštěstí lze vždy pro zajímavou myšlenku nadchnout nějakou tu lidskou bytost chtějící zazářit na poli politiky. Mistrovství v ovládaní jakékoli situace získala kdysi dávno bytost zvaná Imhotep, právě jemu se dostalo příležitosti vtělit se jen jednou a naposledy. Bylo pro mě nesmírnou cti, když svolil, abych do své knihy propašovala jeho citace. My nepotřebujeme po sobě zanechávat děti, pravděpodobně by se jednalo o lidské bytosti, my potřebujeme zanechat po sobě odkaz.

A tak moje kniha není jediná. Více z nás, rodu prastarých draků po sobě zanechává odkaz v podobě knihy. Většina těchto knih bývá v rovině soukromé, občas vytiskneme výňatky, aby mohly pomoci některému z Jiných plácajících se v lidském červovi i poté, co si uvědomuje, kým je. Vážně není jednoduché ze stádia lidský červ se stát Jiným. Jsou i knihy, jejichž verze se staly veřejnými, protože jejich tvůrci přesně toto předpokládali. Ovšem ne vždy to, co se nějak jeví, tím musí být.

Co tedy píši v úvodu ve své knihy:

„Není pouze tato kniha, jsou i knihy jiné. Některé určeny jednomu oku po věky se vtělujícímu. Jiné pronikly na veřejnost. A stane se i, že někdy vidí je více vtělujících očí. V každé knize je obsaženo několik rovin. Jen jedna ze všech možných knih je určena lidský bytostem. Ostatní slouží Jiným, ale i lidská bytost zde smí nalézat inspiraci.“      

Pro knihu je důležité pouze jedno oko, Oko Horovo vyskytující se v energickém obalu našeho těla v místě Ajna čachry.

Jde o Bardo thödol (Tibetská kniha smrti), kniha je určena výhradně pro lidské bytosti, které mají zájem o to poznat i své méně hmotné složky. Jistě, i dále uváděné knihy inspirovaly a nadále mají vysoký potenciál inspirovat lidské bytostí. Protože Jiný, který je psal tímto způsobem, potřeboval splatit svůj dluh Univerzu a inspirovat lidstvo. Jen je potřeba míti na paměti, že podobně jako z různých pozůstalostí a archivu se jisté dokumenty ztrácejí, občas se ztrácejí i celé pasáže knihy, konkrétně ty lidem nepřístupné.     

Kniha, jejíž poslední verze je známá jako Egyptská kniha mrtvých, což je název vymyšlený   Champollionem, který ji přeložil. Zkomolení názvu Univerzum ocenilo a jako bonus se jeho rukopis ztratil, respektive si jej chtěl přivlastnit jeden z jeho žáků, ovšem bratrovi Champolliona se alespoň podstatné části rukopisu povedlo získat do pozůstalosti a vydat jeho jménem. Původně se kniha jmenovala Kapitoly o vycházení z hmotného světa do Bezbřehé záře. Pochopitelně Jiný navázaný na Khem umí tento proces zvládnout i jako Vstup Bezbřehé záře do světa hmotného. Jde pouze o to uvědomit si několik jednoduchých triků, což Jiný původem z Khem zvládne po svém procitnutí hravě.   Pravda, i někteří egyptologové nabyli podezření, že podstatou knihy není příprava na posmrtný život, ale jde o život. Ovšem již neumí docenit její prvotní účel v celém jeho záběru.  

Další velmi zajímavou knihu představuje Hávamál. Neznáme jména těch, co sepsali jednotlivé statě, pouze oni ve svých dalších vtěleních je mají k dispozici celé. Zbytek světa má tu nesmírnou čest objevovat Výroky Vysokého. Slovo „Vysoký“ elegantně vysvětluje poměr a vztah k jiným severským bytostem. Samotný Vysoký (Hávi) se nezvykne vtělovat osobně. Občas spáchá materiálně velmi věrohodnou manifestaci (objektivně vzato se jedná o vedlejší účinky run), aby roztrhal na kusy nějaké to ženské srdéčko. Má zde svojí rodovou linii lidských bytostí, jímž občas svým zásahem zvykne neobvykle originálně ztrpčovat žití, až jím nezbývá nežli zajít hrdinskou smrtí. Jak jinak by je ale dostal do Valhaly? Uvědomíme-li si, že v Helu již je jeden jeho přímý potomek, najednou nám jeho zvyk ztrpčovat život odráží jinou perspektivu.

Poslední známou knihou, na kterou odkáži, je Aiwassova Liber Al vel Legis. Lidské bytosti jsou přesvědčeny o tom, že ji napsal Aleister Crowley. Mohl on sám na několika místech odkazovat na Aiwasse, na své protivení se jeho vůli, lidé pořád mají problém přijmout pravdu. Vůbec jím nepřijde zvláštní, že některým jejím veršům nerozumí ani sám Aleister, a že jeho komentáře, s nimiž nebyl v podstatě nikdy spokojený, některé věci spíše komplikují, nežli osvětlují. V tom spočívá genialita Aiwasse, napsat knihu mající vliv na moderní podobu magie, zaměřit lidi a vlastně i Jiné výhradně na struktury vlastního Bytí a sám navzdory uvedenému jménu býti inkognitu, neb je spatřován v různých jiných bytostech včetně Aleistra.

Můj manuál je určen mi a některé jeho pasáže Jiným.

„Tato kniha není určena lidským bytostem, ani z rodu šamanů, mátla by je, neporozuměli by jí. Její části jsou zasvěcené prastarým Drakům, z nichž občas se někdo vtělí. Některé její pasáže jsou určeny bytostem opeřeným, ať již původu andělského či elfího, bytostem s ploutvemi, ať již původu bestií či elfího, bytostem majícím vztah k hrubé hmotě, rohatým i elfím. Andělské bytostí a bytostí elfí jsou děleny podle duality. Marně po několik vtělení se snažím přijít na to, jak lidé přišli na kategorii „dobré“ a „špatné“. Zjevně jejich rádcem bývá nevědomost.“