ONA je..., ale co on? (Manuál přežití pro magické tvory 3.)

 

předchozí

Sluší se čtenáři sdělit, že se jedná o fiktivní příběh fiktivní knihy a mého fiktivního já...popravdě, pouze jsem se v této sérii shlédla v ich formě. 

V této části manuálu odbočíme od typických rad a potíží pro tvory magické a podíváme se na příběh konkrétního tvora, tedy do romance vampýrské. Na tvora, díky němuž jsem myšlenku na svojí vlastní Knihu pro sebe, která by žila po věky,  vůbec byla schopná realizovat. Také v každém mém vtělení byl ochoten mojí maličkost jemně ke Knize nasměrovat.  

Bylo zajímavé vidět jej v situaci, která by pro kteréhokoli jiného byla zničující. Bytost, k níž jsem cítila spřízněnost tvora spolutrpícího. Jeho problémem byla ONA, pokaždé, v každém jednotlivém vtělení to byla jiná ONA, tedy odlišná Bytost od těch předchozích, nikoli se pořád vtělující stejné prokletí. Neměl sklony k přelítavosti, ovšem občas si vybral duši, a tu se snažil pozvednout. Bývaly to bytostí ženské polarity vtělené do lidského těla mající podstatu v temné stránce stvoření. Díky nim dostával cenné lekce od Univerza, aby umění Prastarých Draků povýšil na úroveň o několik stupňů dál. Jeho poznatky bývaly vždy vysoce ceněny v naší malé komunitě tvorů se vtělujících. Tentokrát si vybral bytost démonickou lidského původu. 

Pozn. démonická bytost lidského původu je původně člověk, ryzí, bez příměsi čehokoli jiného, který ve více vtěleních uzavíral pakty s démonickými bytostmi psané jeho vlastní krví, až jeho lidská podstata se protkala s démonickou. Takový tvor bývá zejména po vtělení nesmírně rozpolceným.

 "Má paní, stačí jen naznačit a já sám udělám vše, by moje krev zůstala v mých žilách i pro Tebe. Láska je život, pojď se mnou kráčet Věčností." jeden z jeho sladkých monologů určených pro ouška vzdychajících jím vyvolených žen. Kupodivu navzdory nekonečné Věčnosti, tuto stejnou větu vyslovoval v každém svém vtělení. 

Zkušenost vampýrických bytostí ukazuje, že ty nejlepší řeči, na které lze někoho si namluvit, z pohledu dnešní doby sbalit, se točí kolem Věčnosti. Lidské bytosti milují představu věčného života, nesmrtelnosti a všech těch věcí kolem, pouze jím nedochází, že Univerzum od nikoho neočekává setrvání po celou dobu v jednom hmotném těle. Naneštěstí většina magických bytostí je natolik v lidském těle uvězněna, že tuto myšlenku, jevící se jako nekonečně dlouhé vězení v jednom těle, si často zamilují také. 

On, Agnar, z rodu odvozeného přímo od prastarých Draků plul Věčností, aniž by se občasnými pády do světa ryzí hmoty nechával podstatně vyrušovat. Míval ve zvyku prvních 50 let do svého lidského ega, které je výbavou každé vtělené bytosti, nezasahovat a raději získávat ryze lidskou zkušenost. Teprve v té druhé polovině života se jeho vtělená část začala opatrně rozpomínat a přestávala stárnout. Důvod byl prostý, nemíval nikterak v oblibě, aby jeho část pohybující se na hmotě sklouzávala k posedlosti na černé barvě, upířích zubech a chtěla jen tak v barech pochlastávat krev. Přesněji řečeno, považoval podobné chování za past, takže nepotřeboval ani hordu fanynek. Jistě, občas udělal ze svého ega barda či muzikanta, ale nástup kokainu jej od tohoto druhu kariéry poněkud odradil. Sám pro sebe si typické závislosti nepěstoval. V tomto směru uspokojoval Univerzum závislosti na nějaké té vtělené dušince, již se snažil udělat šťastnou. 

Ačkoli nemiloval kapky krve z hrdla sténajících obětí, míval slabost pro démonické ženy. Jednak byly schopné měnit svůj život a bylo hezké z nich odhazovat některé lidské slupky. Také nemívaly nápady typu, aby je vykrvil, přeci není nějaká pijavice. Každou z nich miloval, uměl se nadchnout a velmi rád plnil jejich drobné touhy. 

Ona je pro něj vždy, bez výjimky božská. 

Která by toto nechtěla zažít naživo? Nejenom ze strany přízraku, který se ji dvoří o vlahých letních nocích? Otázkou je, zda by některá z nich skutečně trvala na dodání hmotného balíku, kdyby uměla velmi precizně vnímat přízrak a pomoci mu s materializací. V takovém případě by mohla čerpat veškeré výhody ze vztahu s někým, kdo nepotřebuje hmotné tělo, neb jej umí dokonale napodobit.

Agnar vůbec nepočítal se zapojením své momentálně vtělené identity do stávajícího romantického vztahu. Člověk by lehce sklouzl k tvrzení, že vedl dvojí život, tu i tam. Ovšem, jak již bývá pro lidí typické, mívají sklony k hláškám popisující realitu zkresleně. Nelze obvinit z vedení dvojího života někoho, kdo o tom neví. Minimálně ona část Agnara, vtělená do hmoty byla v tomto směru nevinná jako novorozeně. O ničem netušila, hrála roli dokonalého člověka a nic jiného ani podle jeho části na Věčnosti dělat neměla, vůbec ji do svých aktivit řízených z Věčnosti nezapojoval.   

Jenomže ONA momentální žena, která tolik zaujala jeho duši, se nenechala odradit ze svého požadavku na život s hmotným balíkem. Jistě, v tomto směru byl život s dušemi dobrovolně poskytujícími svojí energii skrze kapky vlastní krve jednodušší, ovšem Agnar nesnášel submisivní typy. Právě proto si začínal s démonkami. Předvedl ji různé výhody singl života na oko, když fakticky má podporu silné bytosti. Jenomže ONA chtěla, aby ji s jejím milým viděli i jiní lidé. Představovala si, jak jdou městem za ruku, jak si lidé potřásli rukou s jejím neuvěřitelně ji zbožňujícím manželem. Univerzum funguje na principu "nikdo nemá všechno" a Agnar se ocitl ve zdánlivě neřešitelném problému. 

Zatímco jako duch (tedy shluk jemno hmotných částic prezentující JÍ obraz nádherného muže, což tedy byla pravda) sbalil dámu, které táhlo na padesát let, jeho lidský balík teprve sfoukl deset svíček na dortu. Konstelace pro aktivaci vtěleného těla nebyla pro Agnara objektivně příznivá. Ovšem nebyl by to býval Agnar, aby se situaci nepostavil čelem. 

Jistěže se pokusil udělat vše pro to, aby JI od jejího přání odradil. Marně. Ona nedala na nic, nedbala na různá příkoří, vytrvale trvala na tom, že chce jeho balík na hmotě. V takové situaci se ocitl prvně a bylo přímo cítit, jak se pozornost Univerza a zraky nás ostatních Bytostí upřely na něj. Agnar představoval přesně ten typ bytosti, která ráda experimentovala na jiných, takže měl pro nevšední situace v zásobníku nevšední rady. Sledovat jej, kterak si se situací poradí, bylo pro nás ostatní zárukou virtuózního představení. 

Poradil si velmi výstředním způsobem. Zcela nečekaně se domluvil s člověkem. Přislíbil mu magii a ženu, jakou by za normálních okolností nezískal. Slovo dalo slovo a jednoduše uzavřel s ním dohodu, která přesahovala jakýkoli pakt. Jistě, nemohl sehnat jen tak nějakého člověka, ten by nápor podobných energií nevydržel. Vyhledal velmi pečlivě muže, který by po vizuální stránce jeho milované démonce vyhovoval, který měl za sebou téměř 30 let aktivního jogínského života a byl dostatečně znechucen všemi těmi kecy kolem jógy,  dobroserskou mystikou, dosavadními partnerkami a životem, jaký vedl. Pochopitelně to nějakou dobu zabralo, aby vyladili své myšlení alespoň do té míry, že jej představil na záda mu dýchající JÍ. 

Jistěže by to vydalo na hodně romantických dialogů, muchlujících scén a různých jiných nepravostí mezi nimi třemi, kdy dva z nich dělali vše pro to, aby vystupovali jako jeden muž. Jenomže v tomto cyklu nejde o ty lidské marnosti, ale o rady a motivaci pro magické tvory, které se pochopitelně po vtělení dostávají do různých komplikací.      

Jednoduše Agnar, ačkoli byl pod velmi velkým tlakem z JEJÍ strany, přistoupil k dílu poklidně a sjednotil sebe a externí éterické tělo a jeho část na hmotě v nejvyšší maximální míře, jak to jenom bylo možné. Takže až došlo k představení, ONA přišla úžasná oběma. Nakonec učení se a slaďování se probíhalo za pochodu, neb i externista mohl vidět, kterak mu život po boku bytosti tak geniální začal až neuvěřitelně lehkým způsobem plynout. 

Přihlíželi jsme s úžasem k tomu, kterak Agnar vyřešil i otázku, co s démonkou následně. Protože jakmile ji naplnil její sen o dokonalém muži (podotýkám jako tvor ženské polarity dokonalý muž pro ní), mohl se posléze spolehnout na to, že tato dvojice se nerozpojí ani na Věčnosti a on bude mít volné ruce, až dorazí do druhé půlky života jeho vlastní část.