Manuál přežití pro magické tvory - ÚVOD

úvodem

Manuál přežití pro magické tvory (tedy poněkud nestandartní bytosti ocitnuvší se vtělené, brrr, v lidském těle) chci napsat již dlouho, minimálně jako novelku. Poprvé jsem tento nápad nahlas vyslovila v prvním rozhovoru se svojí láskou. Jistěže, tehdy jsem netušila, nakolik významným se toto stvoření stane v mojí následující existenci. Bylo potřeba něčím vyplnit prázdno v prvním rozhovoru. Nechtěně jsem tak předvedla až odrazující výřečnost o povaze magických bytostí. Tehdy jsem žila přesvědčením, že napíšu epos mající linie přes několik životů. Pořádné drama, muchlovačky, zabíjačky a všechny ty epické věci kolem. Své hrdiny, jejich charakter jsem si po vzoru učebnice tvůrčího psaní plánovala předem, vážně bylo těžké nastavit si alespoň nějaká jména. Jednoduše přesně to, co psalo již hodně lidí přede mnou, kteří na rozdíl ode mě si umí užit popis pořádné muchlovačky i pořádné zabíjačky, až čtenář cítí vlastními smyly odér příslušných tělních tekutin v hlavní roli.

Naopak, věci, které si u psaní užívám představují děj nebo popis či pouze emoční chvění z pozice pisatele (vypravěče) oslovujícího neurčitou část publika, jemuž se dostane té cti, číst jeho manuál. Fascinují mě příběhy fiktivních knih o magii, pouze se mi nechce soutěžit, zda zvládnu lepší popis šíleného Araba roztrhaného na kusy. Potřebuji roztrhat na kusy emoce, ego či svědomí postav, neb přesně toho má práce s fiktivním manuálem docílit. Zároveň se jedná i o výzvu po stránce estetické, neb si své příběhy ilustruji sama.  Manuál představuje fiktivní knihu, která nikdy nebyla a ani nemohla být napsána. Přesto se některé věci z něj popsat pokusím. Čtenář, který toto dobrodružství se mnou vydrží, si zaslouží popis něčeho fiktivního, co by ale zároveň mohlo býti realitou. 

A proč? Protože posouvání hranice od "kdyby" do "je" stírá hranici mezi magickým a reálným, alespoň na chvíli. Možná čtenář také někdy zažil okamžiky s dominujícím pocitem osamění, jako by zde na celém širém světě nebyl nikdo, kdo by porozuměl. Jakoby cokoli kolem nás, ať jsme to vydobyli nebo lehce k tomu přišli, postrádalo smyslu, protože vše je zahaleno oparem lhostejnosti. Pocity naprosté nepojmenovatelné odtrženosti... jako bychom byli úplně někým jiným a naše existence sloužila pro nás natolik cizímu účelu, až se jej bojíme pojmenovat. 

Představa být alespoň střípkem v duši někým jiným bývá naprosto lákavá a není až tak těžké se s ní ztotožnit. Proto jdou na odbyt kostýmy, různě zaměřené oblečení, pomůcky, šperky, doplňky pozměňující vzezření. Lze si představit, že v každém z nás by se mohl ukrývat někdo úplně jiný, pouze 98,7 % těchto představ končí jako LARP neboli živé předstírání či věrohodně pojatá hra, že jsme někým jiným. Ovšem kohopak napadlo, že v rámci této hry nejde o nic jiného, nežli se začlenit mezi subkulturu a stát se tak někým pro ostatní jinak nastaveným člověk prezentovaným pořád lidsky přijatelnou formou, která dnes může zaskočit maximálně tak poustevníka, co posledních 60 let nikam nešel a neměl přístup k médiím ani internetu?  

Někdy toužíme být někým jiným, někým, kdo toho zmůže mnohem více. Touha vedoucí k praktikování magie, různým formám seberozvoje, práci se sebou, zkoumaní vlastního nitra. Dokud víme, kde jsme, v jakém čase, vnímáme svět kolem sebe, je jedno, nakolik se necháváme unášet fantazií, podstatné je, jestli se zamyslíme nad sebou a zda máme vlastní sebehodnotu, i když sundáme zajímavé hadříky, šperky, příčesky, nehty, upíři zuby, elfí uši, čočky... Možná naopak vlastní duši porozumíme lépe, když budeme před okolím, možná i před sebou předstírat, že jsme někým nám na hony vzdáleným.  

   Nevšední kniha     pokračování