Cesta za Sluncem (komplet)

 1. Výjezd

Pohlédla na své ruce. Zvykla si je v každém snu prohlížet. Věřila, že díky tomu si své sny zapamatuje. Vracela se z nich nabitá jinou zkušeností. Doufala ve sny, v nichž odpoutá se od situací denních.

Položila ruce na dveře vagonu, do něhož chtěla nastoupit. Opatrně a jemně se ubezpečila o stálosti hmoty, která nerozplyne se pod dotekem.

Nešla klasicky na nádraží, jak by to bylo ve světě denním. Ocitla se tam plynule z předchozího výjevu. Nejdříve stála před rotujícím tělesem majícím tři zvláštně prohnuté oblé úhly, které vzájemně splývaly. Kolem něj volně se linul obrovský had. Nebála se, stoupla na hada, prošla tělesem dovnitř a ocitla se před vlakem.

V kapse pláště našla místenku a lístek. Vlak byl přeplněn lidmi různých národností, brebentili, dohadovali se mezi sebou jí neznámými jazyky. Stáhla své vědomí a pokoušela se najít průvodce. Byl tam oblečen v černé uniformě. Zachytil její pátrání a objevil se vedle ní. Uctivě pozdravil. Ona mu podala místenku a požádala, by ji zavedl na její místo. Šli dovnitř. Před průvodcem se lidé rozestupovali a dělali jím v uličce místo. Snažila se projít tak, aby se tělem nikoho nedotkla, měla pocit, že některé by nebylo potřeba dvakrát pobízet, by začali prozkoumávat, co má pod pláštěm. Zaplašila myšlenku na to, kde se to ocitla, soustředila se na průvodce a na vytvoření pole kolem sebe, které by nepustilo žádnou dotěrnou ruku.

Zastavil před odděleným kupé. Otevřel jej. Seděli v něm tři muži, místo u okna bylo volné. Přesně na to místo byla vedena její místenka. Muži ji nechali projít dovnitř, jen hubeňour u dveří se podivně šklebil. Vedle ní seděl někdo zabírající hodně místa do všech možných směrů. Posunul se o sedadlo dál, takže kolem sebe měla prázdný prostor. Jeho příkladu následoval i muž sedící naproti, taktéž vyklidil pozice a posunul se blíže ke svým druhům. Líbilo se jí, jak se situace vyvinula. Nesnášela velké množství lidí na jednom místě.

Muži v kupé působili dojmem sehrané trojky mající své vlastní zájmy a její příchod byl brán poměrně lhostejně. Svlékla si plášť a přikryla se jím, rozhodnutá si jich nevšímat. Zavřela oči. Potřebovala si ujasnit, kde se to zase vyskytla.

Na cestu ke Slunci byla vyslána ze svého Chrámu, kde se kromě ní nacházelo dalších 5 lidí. Každý nově přijatý musel podstoupit cestu, jejímž cílem je dostat se ke Slunci a co nejvíce to půjde i za něj. Něco jako test odolnosti a schopností. Nevěděla pořádně, co ji na cestě čeká, ale tradice je tradice a ona cestovala docela ráda. Jak byla poučena, ke Slunci se snaží dostat hodně lidí, ale jen někdo tam dojede. Na začátku bude tlačenice, ale na konci již možná bude jenom sama. Dostalo se jí místenky se slovy, že třeba tam někde poblíž bude někdo, kdo se bude na její cestě pohybovat častěji a možná k cíli dorazí spolu. Doufala, snad ten někdo bude z pětky, kterou v chrámu poznala.

Opatrně se rozhlédla po mužích kolem sebe. Zavřené oči nevadily, právě naopak, mohla si je nenápadně prohlédnout. Vychrtlý muž u dveří vypadal jako po požití alkoholu, trochu nestabilní myšlenkové vzorce rozkmitané porůznu chrastícími myšlenkami ubíjenými tupým bušením automatického kladiva. Necelou tunu vážící nástroj ji vyrazil dech. "Kam se hrabou moji malincí kováříčci, kteří jen malými kladívky buší do plíšku na svých malinkých kovadlinkách." pomyslela si.

"Neeee!!!!" ozvalo se z hrdla toho hubeňoura. Stáhla se a zastavila myšlenky. Trochu se nechala unést a na hydraulické kladivo instalovala své kováříčky v neonových čepičkách. Vymístila se a jemně zatleskala rukama: "kšááá potvůrky". Dostat je z cizí hlavy nebyl až takový problém, opatrně se rozplynuli, zanechávaje po sobě jemňoučký opar.

"Ty vole, cos to vypálil?" oslovil hubeňour hromotluka sedícího vedle ní.

Hromotluk evidentně neměl v hlavě piliny, neb se na ni zkoumavě zahleděl. Chráněná pláštěm, který ji dal ještě v chrámu její kněz, neotevřela oči a úspěšně imitovala mentální nepřítomnost. Vymístil se a šel zkontrolovat mentální prostor hubeňoura. Stálo v něm ohromné hydraulické kladivo. Jeho pohyb ustál. Nic podezřelého nezaznamenal.

"Cos viděl?" zeptal se jej již zpátky v těle.

"Tak 40 trpaslíků sedělo na rameni mého hydraulického kladiva. Zmrdi, bušili do něj malinkými kladívky." začal se hubeňour podivně smát.

"S tebou bude legrace, až dorazíme na Měsíc." rozhodla se účastnit společenského dění v kupé. Dospěla k závěru, že ten hromotluk by mohl najít jemné zbytky po kováříčcích kolem ní, tak trochu rozvířila energii. Nechtělo se ji přiznávat svůj způsob poznávání jiných entit ve snové rovině.

Hromotluk zaskočen jejím hlasem poodkryl myšlenky. Zahlédla jeho vymístěné tělo, jak váhavě přešlapuje nad novou informací, protože trpaslíci mu k jeho kamarádovi rozhodně nešli a nemyslel si, že by je tam implantovala slivovice. Právě se smiřovala s problémy, které hromotluk zosobňuje, když zachytila jeho novou myšlenku:

"Hm, nastoupila si tady jen tak, s místenkou. Nikdy jsem neslyšel o místenkách, tady vždy platilo,  kdo dřív přijde, ten dřív urve místo. To u okna bylo divné. Ona nebude opravdová, bude to personifikace mýtu víly nebo tak něco."

Neuměla uvěřit vlastnímu štěstí, jediný člověk z celého vlaku, co by ji uměl vážně ohrozit, její existenci odmítal. A proti tomu ji velké hydraulické kladivo v hlavě hubeňoura přišlo jako malá věc.

"Švestka, jako vždy. Jen sorry, kluci, zatímco vyspáváte draka, nedalo vám to a jedete se mnou vlakem ke Slunci." odpověděl hubeňourovi.

"Hráblo ti?" promluvila na něj ve frekvenci, kterou kluci zachytit nemohli, "to sebou táhneš necvičené?"

"Tak vida, ono to zase promluvilo." spokojeně se usmál, "byl to velký tah, šlo to samo, ani nevím jak."

Vlak se pomalu rozjel. Již nebylo cesty zpět. Opatrně se protáhla za jeho vymístěným tělem. Nedalo mu to a šel se podívat na místo činu. V místnosti připomínající kuchyň ležela tak nějak u stolu a místy i pod stolem tři hluboce spící mužská těla. Moře nedopalků z cigaret již dávno ani nedoutnalo a ze zbytků v otevřených lahvích (netroškařili pánové, pokořila je až třetí sedmička) vyprchávala slivovice. Atmosféru dotvářely pivní plechovky ležérně se povalující kolem.

"Pokud si vzpomínám, nezval jsem tě, tajemná krasavice." to krasavice znělo poněkud ironicky.

Vzdala další pokus se skrývat: "Nejsem upír, zvát mne nemusíš."

"Vtipná..." prohodil.

Tak jo. Nechtělo se jí rozhovorem mařit čas.

"Tady to vypadá v pořádku, jdeš se vzbudit nebo se vracíme?" věcně se zeptala.

"Vracíme." zamumlal.

Vzala jej za ruku a jejich těla se přemístila na střechu již uhánějícího vlaku. Kolem utíkala okolní krajina ve šmouze. Vnitřním zrakem ještě zkontrolovala klimbající těla mužů ve vagónu a i své, které vypadalo podobně. Otočila se k hromotlukovi. Nemluvila, přenášela na něj myšlenky. Trochu zaskočen, nicméně vnímal. Objasnila mu, že považuje za amatérismus jet vlakem ke Slunci ve stavu opilosti a brát sebou další. On jí zase sděloval, jak rychle se to seběhlo. Kolem nich svištěl silný vítr, měl obavu, by to vílu neodneslo, připomínala mu svéráznou postavu z jednoho starého příběhu. Objal ji a ona zaměřila se na jeho vnitřní klid, tak neuvěřitelný u člověka. Nevěda jak, propadli se zpět do svých těl sedících ve snu o Cestě za Sluncem. Zatímco jeho snící fyzické tělo objímalo knihu, ano, četl kamarádům, než odpadli, sám s vysokým promile v krvi o Cestě za Sluncem, na kterou se chtěl vydat, jeho snové tělo ve vagónu se probouzelo s děsem, že tu divnou vílu doopravdy objímá.  

2. Málem vyražení

 Poklimbávala ve vagónu, již ne v náručí hromotluka, ten ji opatrně přesunul na volná sedadla, položil její hlavu na svůj složený svetr a přikryl ji jejím vlastním pláštěm. Přitom všem její transsnové tělo sedělo v Chrámu, v komnatě kněze. Okna komnaty vedla na odvrácenou stranu, bez tmy a světla, kde zatracenci bloumali ve snaze nalézt tajemné něco... Bezbarvá hmota působila jako zahuštěný smog nechtějící se pustit světa, vytvářející falešný dojem mraků, jenomže v těch mracích byly vězněny duše vedené nutkáním se mstít či jinými podobně nízkými pohnutkami.

"Již jsi poznala své společníky." jemně k ní promluvil, "tvým úkolem je dostat je ke Slunci."

Nevěřícně na něj pohlédla: "Myslíš tři ožraly... Každý tak se sedmičkou ostrého alkoholu v krvi provázaného pro jistotu pivem. A právě teď jím alkohol vyprchává z fyzických schránek do těl mentálních. Dva z nich nemají absolutně tucha, která bije, třetí nevěří, že existují."

Pevně stiskl její ruku a pohlédl do jejich očí: "Nikdo neříká, že je to úkol jednoduchý." a s těmi slovy propustil ji z Chrámu. Jak odcházela, snažil se propočítat promile v krvi oné trojice a nabýval dojmu, že v jeho případě by něco podobného nemohlo býti slučitelné se životem.

Probrala se. Jak očekávala, muži se vyskytovali na hranici mezi realitou a čirou fantaziÍ. Alkohol v krvi u nich umocňoval pocit neskutečna. Opatrně nahlédla do jejich myslí a přemýšlela, jak urychlit proces spalování jedu zamořujícího jejich mentální těla. Budou mít parádní depky, až se proberou, pomyslela si. Ani jedna ze tří hlav nebyla tak docela jasná.

Do vagonu vtrhl zakuklený muž, za ním stáli další. Nůž zakukleného se ocitl na krku hubeňoura, měl smůlu, byl první na ráně. Druhý muž se probral a zakřičel leknutím, neb si uvědomil, že je na mušce samopalu. Hromotluk měl tendenci se začít bránit. Jenomže s alkoholem v krvi se s přesnou reakcí, na které by úspěch obrany závisel, počítat nedalo. Položila mu ruku na rameno a vyslala pokyn ke klidu. Pomalu vstala.

"Dobrý den, pánové, nějaký problém?" oslovila zakuklence vytrvale mířící na ně samopaly.

"Musíte vystoupit, tento vlak jede ke Slunci a tam kdejaký pobuda nemůže." dostalo se jí poměrně logické odpovědi. V oparu alkoholu, který se jaksi dostával již i ven z dechu  povedené trojice, působil závěr, že jde o bandu pobudů, poněkud smysluplně. I zakuklencům se každou chvíli z toho ozónu musí začít motat hlava. Sama si nebyla jistá, zda je ještě střízlivá.

Pohlédla do očí toho, který promluvil: "Teď opatrně a pomalu vyndám z kapsy pláště pečeť, vy zůstanete v klidu."

Dala ruce nad hlavu, potom pomalu jednou rukou rozhrnula plášť, by viděli, že žádnou zbraň nemá. Zajela rukou do vnitřní kapsy a vytáhla z ní kožené pouzdro, které mohlo být i dámským zrcátkem. Pouzdro opatrně otevřela. A ukázala zakuklencům pečeť chrámu.

"Velice se omlouváme, paní, nečekali jsme nikoho s pověřením chrámu. Kdo jste?" oslovil ji velitel.

"Jsem šestá." odpověděla mu.

Mezi zakuklenci to zašumělo. Vědělo se, že do Chrámu má vstoupit šestý jedinec, ale nevědělo se, že již tak bylo učiněno.

"Paní, prosím, posaďte, ti muži musí vystoupit."

Nechat je vystoupit by bylo řešením, pokud by již byli na Slunci, jenomže jejich cesta ještě skončit nemohla.

"Asi to bude znít divně, ale dílem osudu se stalo... musím tyto tři muže dopravit na Slunce. Jsou tedy pod mojí ochranou." nezbylo jí, než-li přiznat pravdu.

Velitel nevěřícně zíral. Přešel do frekvence více soukromé.

"Nechci snižovat vaši autoritu, ale jde o bláznovství. Podívejte se, v jakém jsou stavu, a to je čeká setkání s Apokalypsou."

Jistě, musí neudělat něco, jinak setkání s Apokalypsou bude pro její svěřence znamenat bleskový návrat do fyzického těla. Půjde o takový šok, že mimo fyzické tělo se na dlouhou dobu pánové nepodívají.

"Potřebuji pro každého tak 30 litrů vody. Máte nějaké přirozené zdroje?" otázala se.

Vlak zastavil. Kromě jejich vagónu, kam naskládali všechny další cesty schopné, ostatní vagóny zůstávaly na zastávce. Dost lidí protestovalo, jenomže zakuklenci měli daná jasná kritéria. Zajistila, využívaje svého příslušenství k Chrámu, pro ně čtyři menší kupé, kam nechala vyskládat 90 litrů vody ze zásob pořádkové služby.  Měla štěstí, že nerozpoutala fyzickou potyčku, to by její svěřenci měli docela smůlu. Každý z pánů, doprovázen zakuklencem, opatrně rozcházel své mentální tělo. Kocovina není nic moc ani v tomto stavu. Naštěstí poněkud více dynamický vývoj situace rozproudil jejich ospalé alkoholu se poddávající energie.

Do kupé usedali v již lepší kondici a po prvních litrech vody sahali automaticky sami. Být hned na počátku vagónu zjednodušovalo i stránku vylučování. Nechala je chvilku samotné, by se zabydleli v novém prostoru. Probírala s průvodcem jídelníček. Protože tito svěřenci nevypadali na askety, budou chtít jíst i tady, ale zase se jídlo muselo vhodně nadávkovat. S dávkováním a skladbou ve stavu více éterickém sama žádnou zkušenost neměla, ona ve snové a mentální rovině nic nekonzumovala.

Do vagonu vešla takticky spolu s první roznáškou jídla. Lehce připravené maso s trochou zeleniny klukům zvedlo náladu. Tím stoupala naděje, že fyzická těla nebudou úpět pod náporem deprese, a snižovala se tak šance, že ke Slunci dotáhne již jen mrtvoly. Neměla strach o hromotluka ani o druhého, ale hubeňour a deprese nebyli právě tou nejlepší kombinací.

Na chvíli se vytratila, by zajistila ještě jednu drobnost.

"Co jsem říkal, chlapi!" zněl zvučný hlas hromotluka, "já vás na to Slunce vytáhnu."

"A co ona?" zeptal se druhý.

"Ona je kulisa, živá kulisa, vyšla z mého vlastního podvědomí. A jak krásně funguje, pomáhá nám překonávat překážky. Asi jsme se museli tak šíleně opít, jinak bychom se tady nedostali." rozvíjel svoji teorii dál. Naštěstí měl dost rozumu na to, aby v tuto chvíli nezatěžoval kluky s podrobnostmi o mytopoetickém obrazu.

Stála, poslouchaje je, nevěda, zda se má začít smát nebo plakat. Prakticky pro ně neexistovala, byla považována za zhmotněnou vizi vytaženou z podvědomí hromotluka.

"Kdo je vaším knězem, paní?" zeptal se tiše průvodčí, který nemohl přeslechnout přednášku podávanou v kupé.

"Třetí." odpověděla.

"Ten byl vždy prevít." konstatoval průvodce vševědoucně, "když vyslal na cestu čtvrtou, uvázal jí na krk borce, co si myslel, že je Sokrates. Říkal jí Xantipo."

"A věřil ten borec, že Xantipa existuje?" zeptala se.

"Jistě a věří v to dodnes." zasmál se.

Hromotluk se probral v kuchyni jako poslední. Nedivil se tomu, že více leží, než sedí na zemi a v ruce svírá starý tisk knihy Cesta za Sluncem. Matně si vybavoval, jak z ní četl a chlapi to prokládali vtipnými komentáři. Ve sprše pod proudem vody se mu začal vybavovat i sen. Tak vzácný a prchavý nabýval jasnější kontury. Potom šel na zahradu, chlapi tam seděli, pokuřovali a vylepšovali svou svízelnou situaci zbylou plechovkou piva. Jejich hovoru nevěnoval příliš pozornosti, než zaslechl: "a jak se tam ta ženská posadila, taková noblesnější panička to byla, bušilo mi v hlavě hydraulické kladivo a najednou na něm sedělo 40 malých trpaslíků v neonových čepičkách."

"Jo! To jsi říkal!"vykřikl ten druhý, "řval si u toho. Ale měla takový divný černý plášť jako kouzelnický a přitom normální."

"Ti řeknu, jak tam naběhli ti policajti, jsem si málem nadělal do kalhot."

"Tos měl štěstí, to by sis mohl nadělat i normálně přitom."

Oba vybuchli v hlasitý smích.

Začal přemýšlet o skupinové halucinaci. S hlavou plnou úvah sešel do sklepa, kde skladoval poslední vypálenou láhev slivovice. Opatrně ji vzal do rukou a vytočil číslo na synovce.

"Zdravím, Jarku, to jsem já."

"Díky, mám se fajn, jen rozcházíme s chlapy divnou kocovinu. Ještě děláš v tom ústavu?"

"Tak jo, mohu ti donést láhev slivovice, potřeboval bych její chemický rozbor a vůbec, všechno, co půjde. Jasně diskrétně."

A tak láhev slivovice, která v podstatě za nic nemohla, skončila na tom nejpodrobnějším biochemickém rozboru se závěrem, žádné jiné látky, než ty, co tam mají být, nalezeny nebyly.     

  

3. Apokalypsa

Vešla do kupé maje v ruce tři třetinky nejoblíbenějšího iontového nápoje s minimem obsahu alkoholu, jaké je pro tento druh nápoje ještě přípustné.

"Jsi borec!" vyjádřil druhý obdiv hromotlukovi. Jejich sen o cestě za Sluncem zdál se být cestou do ráje, v němž imago podvědomé představy servíruje pivo, i hromotlukovi. V ten okamžik jakoby pozapomenul na temnější pasáže knihy Cesty za Sluncem.

Třetinky si pánové tak nějak sami nadšeně rozebrali, připili si a přišlo jim v souladu s řádem Universa, že ona představa s nimi nepopíjí. Iluze ráje se trochu zasekla, když se dožadovali dalšího přídělu.

"Sklapněte...", spíše zasyčela, než-li promluvila a jím překvapením div nevylezly oči z důlků. "Za chvíli dorazíme do zóny osobního pekla, kdy každý z vás bude konfrontován nejenom se zánikem vlastní existence, ale i celého světa. Uvidíte zhroucení Země, možná celého vesmíru, uvědomíte si, že vše, co máte rádi, milovaní lidé, se jenom tak vypaří nebo bude jinak ukončena jejich existence. Vaši mysl zaplaví pocit nemožnosti dál sledovat ten děj naprosté zkázy. A pokud ten pocit získá nad vámi vládu, jděte z kola ven. Úlevou vám bude po probuzení znovu vidět svět na svém místě, ale pozor, děs a běs z viděného budou na dlouho, snad i napořád, noční můrou a tou největší obavou. Jen ustát to zde, vás vysvobodí. Ráda bych vám řekla, že ještě se můžete vrátit do svých fyzických těl a žít dál svůj dosavadní život. Žel v Chrámu mi dali úkol dovést vás na Slunce, takže i kdyby někdo v průběhu Apokalypsy chtěl vyklidit pole, dokopu jej tu situaci ustát."

"Vymyslel sis pěknou bestii." obrátil se hubeňour k hromotlukovi.

"No víš, to nikdy přesně nevíš, co z podvědomí vyleze." opatrně odvětil hromotluk.

"Až budeme doma, nakoupím ti nějaké porno magazíny," zapojil se do hovoru druhý, "kdo se má pořád koukat na ženskou v přiblblém plášti, to chce něco jako korzet, kozy ven a ... " nestihl dokončit myšlenku, neb ona představa nabyla dojmu, že její soukromá apokalypsa právě začala, a rozhodla se zhmotnit svoji pěst přímo na dolní části chrupu druhého.

Ani nevěděli, jak a zachrastily jí v rukou řetězy. "Když pánové zatoužili po pornu, začneme klasiku s pouty." oznámila jim věcně, zatímco řetězy je samy ovinuly.

"Dej to ze mně pryč!" snažil se dostat hromotluk situaci pod kontrolu.

"Tak poslouchej, chlape," naklonila se nad něj a téměř mu šeptala do ucha, "jestli některý z vás nedá tu zběsilou horskou dráhu před námi, vynalezenou tím nejšílenějším strůjcem horských drah, hodně dlouho se mimo své fyzické tělo nepodívá, prostě zarach. Pro mě to bude znamenat, že se vracím a čekám na nový vlak, kde mi možná pověsí na krk pro změnu bandu feťáků. Takže vy to dáte, projdete se po Slunci, a potom vám zamávám a každý si půjdeme po svém."

"Podívej, četl jsem, že..." pokračoval v argumentaci.

"Až budeš zpět, nalož se do lihu pro mě za mě i s celou středověkou knihovnou a evokuj démony z oparu vlastního dechu. Ale četl jsem, za situace, kdy nejsi schopen rozeznat živého člověka od bludu, je mi k ničemu." utěšovala jej poněkud svérázným způsobem, zatímco je všechny tři poutala do jednoho kruhu a sebe k ním.

"Co to děláš?" vyzvídal již méně razantně, neb vagónem začala procházet série otřesů.

"Musíme to přežít všichni společně. Ne každý sám za sebe. Jestli něco umíš, pomůžeš mi udržet kruh z našich těl, husté to teprve bude." již spíše křičela, neb zvedla se vánice, která vyrazila okno vagonu.

Naštěstí se hromotluk v situaci rychle zorientoval, tíhou svého těla přesunul k sobě přivázanou čtveřici z dosahu letícího skla, a to se roztříštilo o dveře kupé. Vytvořila energické pole, které drželo ostré úlomky skla od jejich těl.

"Je mi jedno, kdo jsi, ale drž to!" zakřičel na ni mentálně, "jestli to tady přežijeme, jdu s tebou kamkoli!"

Stáli všichni čtyři uprostřed kupé, hromotluk se snažil uklidnit kamarády. Když najednou se ocitli v prázdném prostoru. Nějaká síla se je snažila od sebe odtrhnout, hubeňour i druhý začínali mít protočené panenky. Držela oba, každého za jednu ruku, hromotluk oproti ní je držel také.

"Štípneme je oba najednou do rukou na tři." vyslala signál k hromotlukovi, který zdálo se, že ještě vnímal. Začínala mít tendenci vzývat jeho anděla strážného, by alespoň jeden z té trojice udržel pozornost.

"Raz, dva, tři!" odpočítal a oba pánové se probrali nečekanou bolestí v obou rukou.

"Žádné omdlévání, kluci, pěkně si ten kolotoč užijeme. Kdo odpadne, končí na elektrošocích!" pochopil hromotluk pravidla nové hry.

Neviditelná síla roztáčela čtveřici ubožáků do všech možných stran v nepředvídatelně nepravidelně rychlém tempu a v různých směrech.

Zdřevěněla, část její bytosti se odpoutala směrem do budoucnosti. Seděli všichni čtyři na palouku plném velkých žlutých květů.

"Mně požíral velký slizký a chlupatý pavouk, ty chlupy připomínaly chlupy trčící z ucha bratrance mého dědy." popisoval druhý.

"Hnus!" vykřikl hubeňour, "vyhráváš."

Všichni se tomu s úlevou smáli.

"A co ty, princezno?" zeptal se jí druhý.

Usmála se na ně. "Jak nastala ta zběsilá centrifuga, s hrůzou jsem si uvědomila, jaká jsem koza, že jsem do vás předtím nechala naládovat jídlo. Měla jsem úplně živou představu, že obsah všech tří žaludků skončil na mém plášti a ten pod tím náporem začal propouštět... "

"Jsi vítěz." zvolal hromotluk, "tak lidská představa, možná uvěřím tomu, že existuješ."

V hlavě jí zněla cirkulárka, probrala se zpět do tady a teď.

"Neodcházej." snažil se k jejímu vědomí proniknout hromotluk.

"Přežijeme! Byla jsem v budoucnosti." vykřikla potěšená, že nedošlo k naplnění proroctví stran žaludku jejích společníků, to by ji donutilo omdlít.

Hromotluk nerozuměl důvodům její radosti, když se navíc řítili k něčemu, co vypadalo jako ohromný mlýnek na maso, a ten je vtahoval do chřtánu.

"Chlapi, klid! Nevěřte tomu, to je jenom iluze, mámení." vysílala k nim mentální sondu. Chlapi zírali poněkud zaraženě. Zatímco je mlýnek začal šrotovat, vymístila ven představu, že všichni tančí ve čtveřici valčíkovým krokem v mixéru kolo kolo mlýnské.

"A jedeme! Krok-sun-krok, krok-sun-krok, krok-sun-krok, řetězu si nevšímáme, držíme kamaráda za ruce a počítáme si, nepleteme kroky, krok-sun-krok." povídala jim přímo do mozku.

"Jsi neuvěřitelné číslo," smál se hromotluk, "a až přijde konec vesmíru a všeho, co milujeme, dáme si tango!"

Vzadu v hlavě mu hlodala pochybnost, proč ke všem čertům jeho vlastní představa, místo, aby je všechny sjednotila v nekonečném óoooom, zachrastila řetězy, málem zkolabovala a potom předvádí taneční, které nikdy neměl v lásce. Jakoby Apokalypsa vyvolávala to, co nesnášel. Navíc krok-sun-krok mu rytmicky nešel na Kolo-kolo-mlýnské.

"Jestli kluci zvládnou proplétat nožičkami klidně i čardáš. Sakra, pleteš to, chlape!" ozvala se mu přímo v hlavě.

Měla pravdu, popletl krok a bylo pozdě, všichni zahučeli na jeho těle v jedné hromadě.

"To je snad groteska," prohodil hubeňour.

Nejraději by jej políbila.

"Pánové, právě jsme vypadli vcelku z mlýnku na maso!" radostně vykřikla, "ale budeme muset na jinou atrakci, která se blíží."

K životu se měl i druhý, spontánně objal jednou rukou ji a druhou hromotluka, k všeobecnému objetí se přidal i hubeňour. S hlavami všichni u sebe, je chválila, jak jsou neuvěřitelně šikovní, že takto spolu dají i zánik všeho, i kdyby se měli rozpadnout na kvarky, budou držet pohromadě.

Přemohlo je dojetí, kluky nad lidskostí zhmotněné podvědomé představy jejich kamaráda a ji nad neuvěřitelnou sílou v obyčejných necvičených naivních lidech, kteří se nechali stáhnout v totální opilosti do podniku, jemuž asi ani sami nevěřili.

Jenomže dojetí není přítelem ostražitosti.

"Smím políbit tě, krásná děvo?" probudil se v hubeňourovi kousek romantika.

"A nebojíš se," tiše promluvila v hlavě všech, "že jsem jen představa, která se ti rozplyne v okamžiku, a ty budeš jazykem prozkoumávat plomby na chrupu svého přítele...zde mohou vaše strniště fungovat jako suchý zip a třeba to nepůjde odlepit od sebe..."

Všichni měli dostatek představivosti, by celý výjev spatřili in natura. Neuvědomila si, čeho se dopustila. Pozapomenula na zásadu vštěpovanou jí výcvikem. Skupinová sexuální představa, byť nechutná, je tím nejvíce spolehlivým spouštěčem Apokalypsy. A naplnila se slova svatých otců, žena stala se příčinou jejich zhouby. Kdyby hromotluk jejím úzkoprsým varováním věnoval více pozornosti, došlo by mu, jak skutečná je ona podivná víla.

Bez varování se kůže z jejich těl seškvařila a každý viděl jenom holé maso svých druhů. Přesto snad v hrůze zjevení, nepouštěli se. Drže se za ruce nepolevili, ani když maso opadávalo od kostí a vnitřnosti vrhaly se ven.

"Kolo kolo mlýnské za čtyři rýnské..." snažil se hromotluk prozpěvováním té nejstupidnější mantry, jaká jej v danou chvíli napadla, zachránit soudržnost skupiny.

"Možná má někdo právě sen, jak čtyři kostry v kruhu tančí na Kolo kolo mlýnské." povzbudila skupinu.

Čtyři chechtající se kostry tančily svůj tanec smrti. Kolem nich udělaly Bác galaxie, Země, jakož i celá Sluneční soustava se zhroutila do černé díry, ale trochu to drhlo. Za to drhnutí mohly různé teorie o zániku vesmíru, jako by každý z nich viděl jinou verzi. Nicméně Vesmír i tak dospěl ke svému konci. Hromotluk se projevil jako krajní existencionalista a na své poslední pouti zhmotnil láhev absinthu, která několikrát kolovala v kruhu mezi kostrami. Již nebyl Svět, Vesmír ani Universum, kosti z koster propadaly se do nicoty shluků držících pohromadě kolem molekul železa. To zelené mezi nimi byla poletující absinthová víla, éterická bytost zhmotněná přáním zbytků čtyř lidských vědomí.

A do toho k nevědomí kdysi čtyř lidí doléhal ještě vytrvale hlas ženy, co spustila zkázu: "Přežijeme na louce plné žlutýýýýých květůůůůůůůůůůůůůůů."

4. Slunce

Probudila se a prohlédla si ruku, držela po hromadě a vypadala jako vždy. Opatrně slezla z hromady těl. Ležela na hubeňourovi, ten ležel přes druhého a úplně dole hromotluk. Všichni spali, zřejmě se ještě nestihli vrátit do snu, nicméně vypadali celistvě a dýchali. Nechtěla je do snu probírat násilím. Přišlo jí líto hromotluka, jehož tělo neslo ostatní.

"Blahopřeji,"ozval se jí za zády známý hlas.

Byl to její kněz, do půl těla nahý, měla nesmírnou radost z toho nečekaného setkání. Krásně zářil na Slunci. Spontánně se objali.

"Pojď", řekl tiše, "rozložíme ta těla po louce, než se proberou."

Opatrně brali tělo hubeňoura a poté druhého, ona je držela za ruce, on za nohy, a kladli je na louku.

Neměla plášť, ale nějakou krásnou róbu a bosé nohy se bořily do jemňoučkého trávníku. Vzduchem proháněly se hlasy připomínající dětské štěbetání.

"Bylo to šílené." přenesla myšlenku ke knězi, "možná nás zachránila láhev absinthu."

"To je jedno, přenesla si je ke Slunci, stala jsi se plně jednou z nás v Chrámu." ozdobil její krk řetězem obsahujícím prvky zlata, stříbra, železa, mědi mědi a cínu s diadémem, kde místo drahého kamene byla tekutá rtuť držící pevný tvar navenek. Její radost nabývala nebetyčných rozměrů.

První se probral, druhý. Nevěřícně se rozhlížel kolem sebe, potom si prohmatal končetiny a spokojeně s řevem znějícím jako "žiju" začal nadšeně pobíhat po louce.  Kněz jej  zastavil: "Opatrně, Alexandře, mohl by sis něco udělat."

Druhý zdřevěněl. "Odkud znáš mé jméno a  kdo jsi?"

"Má milá," oslovil jí ignoruje kladenou otázku, "dovol, abych ti tvé společníky pečlivě vybrané na cestu představil. Toto je Alexander, vyniká schopností představit si kdykoli a cokoli v jakémkoli prostředí nad rámec běžného průměru. Tamto", ukázal na právě oči otvírajícího hubeňoura, "je Jan schopen utrhnout myšlenku z mysli druhého, jen o tom málokdy ví."

Hubeňour vytřeštil oči na kněze a zároveň právě utrhával zmatek z hlavy Alexandra. Měl pocit, že nějaká ohromná vlna spláchla z jeho hlavy zbytky kocoviny a nebyl si tak docela jist, zda nebyla lepší variantou, než-li stávající prázdnota.

"Ale nic z toho by nebylo ničím," pokračoval kněz, "nebýt zde Samuela," ukazuje na hromotluka, i ten opatrně rozevíral oči a ve střehu se snažil zorientovat v situaci. Měl snahu ještě popadnout láhev absinthu, ale rozptyloval jej mluvící neznámý jedinec do půlky těla nahý.

"Same, dej toho chlapa pryč." oslovil jej s nadějí v hlase Jan, jemuž se představa, jak vykrádá něčí myšlenky, nejevila být právě vhodnou.

"Jen jej nech," pravil Alexander, "zajímavě povídá."

Ona vzala kněze za ruku: "Víš co? Jsou na Slunci asi poprvé, necháme je vzpamatovat, dopovíš mi to na druhé straně palouku."

"Jdu s vámi." prohlásil Alexander, "mně to zajímá."

"Necháme jej mluvit." rozhodl Samuel.

"Jak šlechetné od vás, pane," pokynul mu kněz poněkud ironicky hlavou, pořád ji držel za ruku a dokončoval své vyprávění: "Samuel je cvičen, sice ne v našem Chrámu, nicméně má za sebou velice zajímavou minulost. Podstatné ale je, že jména vás čtyř dávají ve výsledku unikátní číselný výsledek a vaše horoskopy vytvářejí správné konstelace. Jen právě v tomto složení jste mohli všichni čtyři dojít ke Slunci a spolu ještě zažijete stíny Měsíce, leč ke Hvězdě se vydáte již jenom ve dvou. Dál uvidíš sama, má kněžko."

"Neznám tě a o Chrámu  jsem nikdy neslyšel." prohlásil Samuel a chlapi s ním souhlasili. Alexandrovi utekl z hlavy nápad, zda celá ta hovadina s Chrámem není zase nějaká na svět se deroucí smyšlenka z podvědomí Samuela. Jenomže na Slunci je vše osvětleno a myšlenky netaktně se projevují v jemnější zvukové tónině. Samuel o tomto efektu četl a zaujatě pozoroval  rezonanci myšlenky svého druha v prostoru.

"Vidíš, a toto mám s nimi, můj milý, celou cestu." prohlásila ona, "pánové, představuji vám třetího kněze chrámu. A teď očekávám hlášky jako: hustý Same, ty sis vymyslel i jeho, a proč je nahý on a ne ona? Nemůžeš jí také svléknout?"

Vzduch rozkrojil se vzdáleným dětským smíchem.

"Páni, jak víš, co si budu myslet, ještě než si to pomyslím?" otázal se Alexandr, "Same, dobře mě znáš."

Ona i kněz obrátili oči v sloup a rozesmáli se.

"Same," oslovil jej kněz, "mně neznáš, ale o Chrámu jsi již četl a slyšel, jenom pod jiným názvem."

Rozmáchl rukou a na louce začaly rozkvétat velké žluté květy.

 "Přežijeme na louce plné žlutýýýýýýých květůůůůůůůůůůůůůůů." prošla se kolem její poslední věta z tance kostlivců. Muži obdivně na ni pohlédli.

"Věděla´s to." vydechl kněz, "Ty jsi při té Apokalypse nahlédla do budoucnosti..."

Nastalo ticho. Jen vzdálené štěbetání dětí dotvářelo kulisu.

"Nedá se s tím něco udělat?" zeptal se Jan, "trochu depresivní ozvěny."

"Nedá." odpověděl mu kněz, "děti jsou šťastné na Slunci, jejich ozvěna se bude hýbat kolem vás. Věnujte se sobě, časem přivyknete."

Věděla, že ji políbí a odejde, zanechá je na jejich cestě samotné. Vskutku, kněz vtiskl jemný polibek do jejích vlasů a zašeptal několik povzbudivých slov. Mezitím se Samuel snažil vypořádat s myšlenkami, zda by bylo možné, aby toto vše byla jen manipulace nějakého Chrámu a ne jejich vlastní vůle. Jen jeho myšlenky způsobily další vlnu ozvěny.

"Ach, Samueli, copak nevíš, že svět je místo, kde sbíhají se různé síly? Že i tvá vůle může v ladu rezonovat s vůli jiných?"  nesla se vzduchem mentální reakce právě odcházejícího kněze.

Sam přešel k ní a jemně jí prošel rukou po tváři. Byla pevná a teplá, stejně jako ta jeho. Pokusil se silou vůle měnit barvu jejích vlasů, ale nedělo se vůbec nic. Ostatní pánové jeho snahu nevěřícně pozorovali, neb žádná myšlenka ani myšlenková operace na Slunci utajena nezůstala.

"Samueli, tak málo věříš tomu, že objektivně jsem?" vyšla mu vstříc její idea.

"Jak se jmenuješ." zeptal se jí patřičně udiven. Byl velice zvědav, co odpoví mu.

"To je jedno, však ty sám v mojí existenci nevěříš." obdařila jej teplým úsměvem.

"Ne, to, ne, ale i když nejsi, pro mě jsi skutečná." odpověď poněkud zamotala hlavu oběma pánům pozorujícím tento podivný dialog.

"Jsem ta, která nejsem, nebo nejsem ta, která jsem?" položila všem hádanku, "sama nevím, ale nechci své skutečné jméno dávat všanc neexistující nicotě, Samueli, považuješ-li se za mého demiurga, pojmenuj mne sám."

A odtančila na druhý konec palouku. Pod nohami jí rozkvétal koberec neuvěřitelně žlutých květů slévající se do jednoho. Ač svádělo ji to soucítit v myšlenkách s Ježíšem, kterýžto to s Tomášem také neměl jednoduché, zdržela se jich. Dobře věděla, že kluci již tak mají z jejich dialogu totální zmatek v hlavě a Samuel, ten pochopil, zde myšlenky nemají ve zvyku zůstávat v soukromí, takže další teorii o jejím nepůvodu si ponechá na Měsíc, neb jeho vědomí cíleně bránilo se pohlížet na ni jako na reálně existující bytost.

Přitančila k nim zpět, posadila se a oni vedle ní s pocitem lehkosti na duši ponořili svá těla do jemňounké trávy. Slunce pálilo a jím bylo až letargicky nádherně. Přivykali pocitu nemyslet na nic, jen prožívat teplo tady a teď.

"Chiara," řekl Sam, "dobré jméno pro někoho, kdo není."

"Dobře, budu tedy Chiara." líně odpověděla.

"Same, Chiara ale není doopravdy?" dotázal se Jan, který ji pozoroval.

"Ne tak docela," prohlásil Sam, "ona je opravdová, pouze neexistuje."

Zdálo se, že situace nemá řešení.

"Bohové!" zakřičel Alexander, "pojďme řešit nějaké přízemní věci, nebo mi hrábne."

"Jasně", nadchla se pro novou myšlenku Chiara, "co tak soutěž o nejzvrácenější představu, kterou si pamatujete z Apokalypsy?"

A tak se její vize, díky níž si uchovala zbytky praktického rozumu při Apokalypse, stala realitou. V ten okamžik opadly otázky týkající se Bytí a Existence, každý z nich vzpomínal se smíchem  v uvolněné pohodě na hrdinskou smršť, co stmelila je do jednoho celku, ač tři muži měli pochybnosti o reálné existenci své společnice.      

5. Měsíc

Bylo to bláznivé, natolik bláznivé, že sama nevěřila vlastním očím. Pokud si vzpomínala, pánové uznali, že její představa z procesu Apokalypsy je vskutku nejhnusnější a potom začali polemizovat o rozštěpenosti osobnosti Samuela, který za sebe předvedl nějakou nudnou povídačku o nemožnosti tančit valčík na Kolo kolo mlýnské, ale jako Chiara, začal řešit obsah jejich žaludku.

Pokud si to správně vybavovala, padaly i slova jako patologický rozštěp osobnosti. Vůbec netušila, zda je taková diagnóza možná, nicméně ji zajímalo, jak z tohoto podezření hodlá Samuel vybruslit.

Ono idylické poledne začalo nabírat naprosto jiný ráz, jakmile se Alexandr s Janem rozhodli pro odpolední spánek. Pamatovala jsi poměrně zajímavou polemiku stran části dne. Nikdo z nich neměl s sebou nic, co by měřilo čas. Pokoušeli se získat nějakou orientaci podle délky stínu. A zde nastal praktický problém. Přímo na Slunci nikdo z nich nebyl schopen vrhat stín. Pokoušeli se o to všichni čtyři, veliké naděje coby do bytosti ryze smyšlené vkládali pánové do ní, ale ani ona stín nevrhala. A potom dostal Samuel nápad evokovat stín v improvizovaném rituálu. Jenomže ozvěny zkreslovaly rituál i jakýkoli pokus vyslovit či jen vzpomenout si na slova.

Ráda by jim stín vykouzlila, ale stín na Slunci jednoduše možný není. Jenomže oni byli jako uhranutí chtěním měřit čas. Právě tato snaha Jana a Alexandra unavila natolik, že ač se to zdálo být nemožné, našli si za paloukem nějakou prohlubeň, kde se oba oddávali siestě.

"Podívej, jakoby se Slunce chystalo zapadat." ukázal rukou někam za obzor Samuel. Napadlo jí pokusit se chytit Slunce a rozběhla se tím směrem. Vyslala k Samuelovi pouze rychlou myšlenku. Běžel za ní. Tráva snad změnila se na pružiny, neb je odrážela do ohromných skoků. Chytili se za ruce a navzájem se střídavě zrychlovali.

"A žádné Kolo kolo mlýnské tentokrát!" křičel na ni Samuel.

Oba se začali smát její představě, kterak Sam po návratu medituje a místo "ÓM" zní "Kolo kolo mlýnské", jehož melodii si chrastí tibetským mlýnkem. Jejich pohyb nabral velkou rychlost. A v tom se to stalo, narazili do sebe a místo toho, by se od sebe odrazili, skončili v prostoru plném stříbrného jasu, který je pohltil. Poslední, co si pamatovala, byl nesmírně dlouhý polibek.

Opatrně se probírala, svíraná pevně tělem Samuela, s nímž nebylo možné nijak hnout. Necítila bolest, jen nevýslovný zmatek.

"Same, Same, vstávej." slyšel ve své hlavě. Pootevřel oči a tma. Něco velice pevně držel. Tak to stiskl ještě.

"Au!" ozval se reálný zvuk, "vzdávám se, ale pusť mě."

Trochu zpanikařil, zase si nevybavoval, proč ji svírá v náručí a vůbec fixuje ji i nohami.

"Promiň," zamumlal, ale nebyl si jistý, zda se má omlouvat něčemu, co vyšlo z něj.

"Same, kašli na ty existenciální hlouposti. Jsme zřejmě na Měsíci a nevím, kde se nacházejí kluci. Tady by ještě měli být s námi."

Domnívala se, že ony skoky byly již jenom iluzí Slunce a aniž by věděli, jak, pohltila je Luna. Sam ji mlčky poslouchal. Nenásilná změna prostředí po tom všem, co zažili, mu příliš pravděpodobná nepřišla, ovšem nevylučoval ji. Zmáhala jej potřeba se jí dotknout, zachytit onu esenci, která jeho představu či část osobnosti (a této možnosti se i docela bál) uměla zhmotňovat v různých prostředích. Tentokrát ji pevně chytil zase jinak a ztratil vědomí v jednom velkém polibku.

"Co bude provádět, jestli se dostaneme do prostoru Zamilovaných?" pomyslela si Chiara, znovu znehybněná. Její pokusy odčarovat Sama někam o kus dál byly stejně úspěšné jako jeho předchozí pokus měnit barvu jejich vlasů. Probouzet jej do snu dříve smysl nemělo, nevydrželo to, takže nezbývá, než-li trpělivě čekat, až se dostaví sám. Mezitím se, jak nejvíce to pohodlně šlo, uvelebila na a u jeho těla. Využila volné chvíle k vybavování si podstatných pasáží z výcviku a příruček. Nikde neříkali, co si počít s jedincem nevěřícím v existenci toho, co tolik pevně drží v náručí.

"Možná si tímto způsobem zvyká na moje energie odlišné od těch jeho a dorazí to skrze horu masa i do mozku a potom se rozsvítí," říkala si v mentální rovině, "vyloženě nepříjemné to není."

Slyšel ji, jen nebyl schopen reagovat, tak alespoň povolil své téměř smrtící sevření a ona, propadaje do spánku, začala mít pocit, že svěrák se změnil na poddajného živočicha oplétajícího její tělo svými chapadly. "Je to Cthulsham." bleskla jí hlavou poslední myšlenka mající ještě konkrétní smysl.

Samuel studoval rozbor zaslaný Jarkem týkající se jeho slivovice. Dělal si do něj své poznámky objasňující význam odborných pojmů. Nicméně nevypadalo to, že by slivovice obsahovala jakoukoli látku vysvětlující jejich podivná vidění. Ano, měli je i kluci, ve všem podstatném se shodovali, pouze někdy se neuměli sejít na barvě. Vyděsilo jej, jak okamžitě začali sami familiérně mluvit o Chiaře. Kniha Cesta za Sluncem po této snové zkušenosti se pro něj stala méně pochopitelnou, zejména neustále narážel na pasáže naznačující existenci něčeho za Sluncem, jako by cesta ke Slunci byla pouze prvním stupněm. Nepovedlo se mu najít podrobnosti ani ničeho o Chrámu a jeho šesti členech. Zde nebylo se čeho chytit, neb ani kněz ani Chiara neřekli žádné jméno, název, cokoli. Deptala jej poněkud skutečnost, jak by staří mágové jej měli za amatéra neschopného pořádně přitlačit entitu ke zdi a získat její jméno.

Co by se stalo, kdyby se tam již nevrátil? Zůstala by uvězněná jeho tělem na věky? Anebo po nějaké době by přišel ten její kněz a dostal jí z nezáviděníhodné situace? Tiše nakoukl, tentokrát v pozici pozorovatele, do snové scény. Spala opletená jeho tělem, dýchala a na tváři ji hřál jemný úsměv. Vyjevilo se mu x různých interpretací spící krasavice.        

A posléze dostavila se nosná idea. Ona Chiara zpodobuje něco křehkého a přitom silného v jeho nitru. Na první pohled jeví se nedostupně, chladně, ale potom je až něžně dívčí. Umí se přenášet v různých rovinách, kombinací biče a něhy dotáhla na Slunce i kluky, její řetězy, které tolik nesnášel, jim zabránily v totálním rozpadu. Potřeboval se tam vrátit, aby ji chránil, a ona jej vzala s sebou na cestu dál.

Vrátil se do snu a jemně ji pohladil.

"Již vzhůru", zeptala se, "anebo ještě budeme spát."

Nechal ji, aby se pomalu vyprostila a okouzleně se na ní díval:"Tato krásná struktura pochází ze mně."

Myšlenky na Měsíci nebyly hlasité, jenomže Chiara již jenom v pudu sebezáchovy měla naladěno i na jemné kanály. Nechápala, jak jí může považovat za své vlastní dílo, kus sebe. Než, aby přijal její identitu, raději se ji pokusí pohltit. Uvědomila si nebezpečí, jemuž je vystavena. Ne démoni, ernye, ti jenom ozývají se potřebám lidské duše, ale jiný člověk i tam, za oponou, představuje největší nebezpečí. A došla jí podstatná věc pro přežití další cesty. Není jejím cílem vyvést Samuela z jeho bludu. Ona sama musí umět potlačit tu část svého já, co po uznání baží, a zvyknout si na to, že ten druhý jedinec bude na ni nazírat optikou vlastní potřeby. Vše, co povede se jí, nebude jejím úspěchem, ale jeho předvídavostí, neb ji vytvořil.

Najednou pochopila, proč Chrám jako takový zůstává v utajení a proč navzdory délce jeho existence je až šestou kněžkou.

"Tak jo, podívám se po klucích, bude potřeba je vyslat ze snu zpět do reality." oznámila Samovi.

Nebyli daleko, resp. vzdálenost ve snových strukturách je záležitostí relativní.  Evidentně již odpočatí, dohadovali se mezi sebou, kde jsou a co se stalo.

"Vítám vás na Měsíci." zjevila se za nimi spolu se Samem, jež neměl problém nechat se vést.

"Přišla jsem se s vámi všemi rozloučit," začala svou řeč, "byli jste, ač naše první okamžiky nebyly nejšťastnější, úžasní. Jenomže příliš dlouhý pobyt na Měsíci spíše do iluze se promítne. Je čas odejít. Postrčím vás na cestu domů, neb ke Hvězdám musím již sama."

Velice dojemně objala Alexandra i Jana, a než se naděli, ocitli se zpět v prostoru svých běžných snů. Sam se nechtěl nechat obejmout. Přistoupil k ní zezadu a držel jí obě ruce za zády. Oba najednou pochopili, že ono sevření předtím bylo v předtuše, že Chiara se bude chtít vydat na svou cestu bez něj.

"...leč ke Hvězdě se vydáte již jen ve dvou." hlasitě zopakovala slova kněze.

"Přesně tak, ten muž-kněz představoval část mé duše, která dobře ví, co je potřeba dál udělat." poučoval ji, či snad sebe, Sam. Neměla v tom tak docela jasno. Tak se jej zeptala.

Dostalo se jí úžasné odpovědi, kterak člověk pracující sám na sobě, běžně vede se sebou dialog. Rozvinul i teorii o Chiaře - části jeho osobnosti vedoucí jej na cestu dál, neb jeho tělo samo o sobě by bylo spokojené s dosažením Slunce, a vůbec v poslední době míval spíše tendenci si v klidu číst, než praktikovat snové cesty do neznámých prostředí. Vyprávěl i o svém záměru být hrdinou a chránit ji - svou křehkou část před nástrahami a utrpením.

Začala mít pocit, že v Chrámu ji podvedli. Však nepoznala více sebestřední individuum, které na jakoukoli část poznávaného implantovalo svoji osobnost. Přesto díky jeho zásahu přežili všichni Apokalypsu pohromadě. Možná je úplně jedno, co si myslí, podstatné je, co udělá. Toto poznání jí mohlo býti útěchou, neb s ním má projít ještě dalších 17 "světů". Rozhodla se jej ustát, nakonec je roztomilý ve své snaze interpretovat vzniklé situace podle svého, možná je to právě ona hranice, kam jej jeho vlastní strážce prahu pustí.    

6. Prach z hvězd

"Pravda je taková, že jsem důsledný extrémista."  přemítala ta, co nechala se nazvat Chiarou, putuje sama po skalnaté cestě utkané pro průchod mezi hvězdami. Nebyly zde schody, kamenitá úzká v mnohem spíše pěšinku připomínající, vinoucí se do ztracena - nekonečná cesta, na které ulpíval jemně roztroušený prach. Vnímala samotu, vzdálenost a chlad blikajících těles v dálce, vše pohlcovalo ji svojí neproniknutelnou úžasností. Vzpomněla si, že na cestu ke hvězdám měla se vydat s..., jak se jenom sakra jmenoval. Jméno vypadlo jí z paměti, pouze ruka vzpomínala na jeho křečovité sevření, držel a nechtěl pustit. Přesto, někam zmizel a z jeho jména nezůstala ani ozvěna.

Mezitím Sam zaujatě listoval ve starém rukopise Cesta za Sluncem. Objevil jej dávno, v jednom zaprášeném antikvariátu. Hluchá prodavačka inkasovala za něj zlomek jeho skutečné ceny, usmívala se tajemně. Tehdy, zaujala jej kresba Slunce na přebalu rámovaná zvláštními znaky. Uprostřed rukopisu bylo včleněno několik kreseb, 22 vyobrazení, v nichž poznával velkou arkánu tarotu. Text rukopisu končil u dosažení Slunce, předtím uváděl obsáhlý popis apokalyptických scén, jenom ne ty, co pamatoval si ze snu o Cestě za Sluncem. Měl za to, že pro část lidí vysvitne naděje i po konci světa, pouze jeho poslední sny, tolik odlišné od symboliky jiných jeho snů, jej mátly. Mátla jej i postava Chiary, ona víla, přeci jen byla postavena v příbězích, jež znal, jako odlišná bytost.

Ilustrace velké arkány tarotu přesahovaly obsah textu. Po Slunci následoval výjev "Klamné světlo Luny" a po něm "Prach z hvězd". Snad obraz nabýval smyslu mimo slova.

Chiara, zřejmě bude nejrozumnější neplést čtenáře jiným jménem, na vílu vykazovala docela pevné skupenství v ryzí matérii. Svojí éterickou část odrážela, či se o to snažila, co to jenom bylo v daných podmínkách možné. Držela v ruce svazek čerstvě vytištěných papírů obsahujících francouzskou verzi Cesty za Sluncem. Na rozdíl od Sama nepochybovala o jeho reálné existenci a kněze nepovažovala za projekci svého Já vynořenou z doposud neprozkoumaných hlubin vlastního nevědomí. Neměla problém zapsat si e-mailovou adresu, kterou pošeptal ji před probuzením, a zaslat na ni mail s textem adevargio solis. Na druhý den jí bylo odpovězeno, beze slov, pouze salut a v příloze rukopis ve staré francouzštině. Okouzleně jej prolítla a měla radost, že ony řeči toho divného pána ze snu vycházely z reálně existujícího rukopisu.

Ovšem mezi Prachem hvězd právě odvíjí se podstatná část příběhu. Chiara, nadšená rukopisem, kterýžto postavil existenci toho divného společníka na více reálnou rovinu, stoupala do mlhy. Nečekala, že se ocitne v prázdnu, které s ní bude se propadat. Hvězdy kolem vtahovaly ji hlouběji do prostoru neznáma a ona neměla potuchy, kde je nahoře a kde dole. Jelikož měla tendenci v kritických okamžicích k absurdním myšlenkám, napadlo ji, že jde o hermetické faux pas. A právě v ten moment její tělo omotala živá hmota neznámého původu. Zhluboka se nadechla, očekávaje nejhoršího, když z mlhy vystoupila postava obrovského draka. Jeho majestátnost a zádumčivý pohled ji oslnily. Neuměla z jeho očí odpoutat zrak, vpíjela se do nich. Jiskřily všemi barvami duhy a přecházely do smaragdů. Na první pohled působil jako drak, jehož ocas připomínal štíra. Zároveň vzbuzoval dojem přízraku plného různých neidentifikovatelných výhonků, které ji omotávaly. Chvěly se a postupně znehybňovaly její tělo. Působily jako šedavé stíny rozléhající se kolem dračího těla a přesto prolínaly se i vně. Z jeho hlavy vystupovaly rohy neobvyklého tvaru. Přivřela oči, pořád znehybněná. A dračí podoba vykázala další vrstvu, tentokrát humanoidní. Muž-drak. Napadlo ji v prvním okamžiku.

Možná si čtenář s úlevou vydechl, šlo o iluzi a místo draka objeví se hrdina Sam. Jenomže na hrdiny je spolehnutí, že dorazí vždy pozdě, pokud vůbec. A Sam je přesně ten typ hrdiny, kterýžto se zapomene při snaze vypátrat něco o původu rukopisu Cesta za Sluncem. Jistě, bylo by jej vhodné nechat usnout, aby....  aby ocitl se mezi hvězdami ve snaze rozpoznat známá souhvězdí, protože Sam, kterýžto předpokládal, že po Měsíci následuje Hvězda, se náležitě teoreticky vybavil. Nepřítomnost Chiary jej nikterak nezarazila, ač si na ni zvykl. Považoval ji za nepříliš pevně strukturované imago, které rozpadlo se při konfrontaci se starými příběhy víly, neb mu jednoduše nezodpovídalo.

Jak již to u myšlenek bývá, nastávají synchronně. Sevřená v úponcích bytosti vypadající místy jako drak a místy jako muž, vzpomenula i Chiara na Sama, radostí, neb vybavila si konečně jméno, vykřikla. Doufala, snad drak jej nesežral. Napadla ji i horší varianta: Sam se ocitne vedle ní a začne ji přesvědčovat, že drak je výplodem jeho vnitřního světa a jejím úkolem je na vlastním těle poznat trávící šťávy dračích střev by jako imago přetransformovala se v něco silnějšího. Až jej zase potká, jistě doví se, co četl o dracích. Rozhlédla se kolem. Sam se nikde poblíž nevyskytoval.  A drak si přibližoval její tělo. Rozeznávala šupiny na jeho povrchu. Opatrně se jedné dotkla a na prstu objevila se krev.

"Chceš znát mojí ostrost?" zaduněl šepot... "ještě ne, nejsi připravená!"

Pojala nápad otestovat drakovou schopnost komunikovat: "Považuješ mě za opravdovou?"

Její otázka nastolila na obličeje drako-muže něco jako tázavý výraz. Potkával někdy lidské bytosti i mezi hvězdami, ovšem netušil, že jsou schopny v situaci, kdy je polapí, klást otázky týkající se jeho názoru na jejich opravdovost.

Nadechl se a prsty levé ruky zakončené tvrdými drápy roztrhl Chiařino oblečení na zádech a nořil je přímo do její míchy. Takovou bolest ještě nezažila, popravdě, netušila, že i snové tělo může tak ohromnou bolest vnímat. Trvalo to okamžik, jež zdál se být věčností, než drak své drápy vytáhl. Její kosti a tkáně se okamžitě zacelovaly, což byl také bolestivý proces.

Chytil opatrně její bradu do dlaně, ani se nehnula, by si nechtě o jeho drápy či šupiny nepodrápala.

"Jsi opravdová," pronesl vážně, "a máš vysokou odolnost, budeme spolupracovat."

Jeho suché konstatování ji vyvedlo z míry.

Vpil se do ní svým pohledem a Chiara uviděla sérii obrazů. Draka věky čekajícího na vhodného člověka v pustině nicoty, kolem něj procházeli bez povšimnutí lidé, různé bytosti. Došlo mezi nimi k propojení, již dál o sobě budou vědět.

Probudila se. Opatrně vstala a sundala košili. V zrcadle prohlížela svá záda. S úlevou vydechla, že nebylo na nich žádné stopy po dračím zásahu. Starý rukopis neobsahoval zmínku ani grafický obraz draka. Netušila, nakolik se jedná o jednu ze zkoušek Chámu, nebo jde pouze o její fantazii. Rozhodla se prozatím pomlčet o vizích s drakem, dokud sám kněz se o něm nezmíní. Ještě zasněná přemýšlela, zda tím společníkem, s nímž měla projít zbytek cesty, nebude nakonec ona dračí bytost. Třeba byl Sam pouze zkouškou, která měla odbourat její sebestřednost.                

7. Věž

Nevěda jak, dívala se z velkého mraku na planinu temně rudé barvy přecházející místy do černé. Stálo tam něco, co by mohlo připomínat vysoký vrch, kdyby to nepůsobilo dojmem stavby, tedy spíše zřícené stavby. Nepamatovala si přesně, jak se dostala na mrak, který plul nad touto planinou připomínající ani ne poušť písečnou, spíše nametenou drobnou hlínu, jemně padající do poprašku, ale uměla se i spojit v hroudu. Jak jinak by z ní bylo možné postavit ten útvar, který z bližšího pohledu působil více jako cílená stavba, buď nedostavěná, nebo zhroucená? Pozoruje z mraku, zdálo se jí, že kolem napůl zlomené věže nepravidelného tvaru se pohybuje postava. Odpoutala svůj zrak od těla a sesunula jej níže. Byl to Sam.

První reakcí byla spontánní radost. Ovšem vzpomenula jsi, Sam v její existenci nevěří, a radost vystřídaly rozpaky. Chtěla na něj zavolat, ale uvědomila si, že vidět ji na oblaku, bude to považovat nejspíše za parodii nanebevzetí Marie a jistě si znovu onu pasáž v křesťanské mytologii pozorně přečte. Považovala křesťanskou mytologii za poměrně nudné čtení a nechtěla vyvolávat v Samovi potřebu se jí prodírat. Pohladila heboučký mrak a zašeptala mu, ráda by vysadit někam na tu Věž. Rozhodla se považovat stavbu za Věž.

Sam přemítal o podivné zemi, ve které se ocitl, bez varování. Příliš tomu nerozuměl, a neuměl se rozhodnout, zda nachází se v poušti. Prachu tam bylo dosti, ale nešlo o písek, hlína měla tendenci se zvláštním způsobem usazovat na jeho obuvi, a když si nedal pozor, mohl se ji i nadechnout.  Trochu jej zamrzelo, že předchozí snaha rozeznat známá souhvězdí jej uvrhla do tohoto zvláštního světa, kde se mu nic moc nelíbilo. Dokonce přemýšlel, jestli by přeci jenom nebylo lepší evokovat Chiaru, neb s ní by i toto prostředí lezoucí mu na nervy dotěrnou lepivostí ovzduší bylo mnohem snesitelnější. Možná je toto ten jejich slavný chrám, pohlížel s údivem na útvar připomínající mu sutiny věže, nicméně si nebyl jistý, možná jde o kopec, s nímž si pohrála voda, jejíž přítomnost se prozatím nejevila být ve velkém množství příliš pravděpodobnou.

Chiara si povšimla, kterak Sam odevzdaně kráčí vzhůru na Věž. Přemýšlela o posazení se, ale nebylo kde, ten protivný prach mající trochu lepkavé tendence by jí jistě ulpěl na šatech. Chvíli pozorovala přibližujícího se Sama, poté opatrně sestupovala do nitra Věže. Bylo zde něco jako nesmírně hrubé sloupy zdobené útvary, nikdy nic takového neviděla, ani o tom nečetla. Opatrně procházela rukou po znacích něčím vzdáleně připomínajících egyptské hieroglyfy, pouze jinými.

Sam vešel dovnitř útvaru přesvědčen, že ty hrubé sloupy musí být Chrámem, o němž již tolik slyšel. Jeden z nich jej zaujal, možná to byly hieroglyfy, nebyl si jistý, doposud neměl důvod je podrobněji zkoumat, nicméně si vryl do paměti, že až se probere, prozkoumá je. Když vtom se na nich ve tmě objevila drobná ruka ženy, opatrně se ji dotkl a s potěšením zjistil, že jeho podezření se vyplnilo. Chiara. Přitáhl ji k sobě a ona se nechala obejmout. Oba na chvíli zahltil pocit radostné spřízněnosti. Ona z jeho tváře sundávala rukou jemně prach, on, okouzlen, vychutnával její doteky. Prach sundat šel pouze částečně, hodně jej ulpívalo na strništi, Chiara přemýšlela, nakolik by bylo výstřední zhmotnit si pro účely sundávání prachu kartáček.  Sam si její zaváhání vyložil jako vhodnou příležitost pro to, aby ji objal a políbil. Nějak v tu chvíli zapomněl na své teorie o Chiařině původu v něm samotném. Její rty zaprášené nebyly, vůbec přišla mu proti němu čistá, nepolepená hlínou, takže se snažil tento handicap narovnat blízkým, až intimním fyzickým kontaktem.

Hlína byla Chiaře lhostejná, měla ze setkání radost a Samovou blízkost si užívala, v jeho náručí se začala ztrácet. Pohltilo ji teplo a tělem se rozléhal pocit blaženosti. Oběma odloučení přišlo jako nekonečné a jako by se báli pustit, aby se zase neocitli sami. Opatrně svůj stisk povolil a jejich ústa se vzdálila. Oba se nadechli a pohledem fixovali oči toho druhého. Věž, sloupy i pustina kolem přestaly existovat. Na chvíli, než Sam promluvil.

"Velice jsem si přál, abys zase byla se mnou, nádherná části mé duše." slova, která vrátila Chiaru do reality, chvílemi přemýšlela, zda by neměla oponovat myšlenkou, že to ona si vymyslela Sama, jenomže to by se ocitli v bludném kruhu oba bez možnosti smysluplného řešení.

"Nezjevila jsem se na přání," začala, "Prachem z hvězd musí projít si každý sám, jejich studené teplo nedovoluje lidským bytostem kráčet pospolu. Tam mezi hvězdami jsem na chvíli i zapomenula tvé jméno, přesto jsem si na tebe vzpomenula."

Sam přihlížel s údivem na mytágo mající snahu vést svůj vlastní myšlenkový proud: "Netušil jsem doposud, jak vzdálené mohou být části jedné duše."

Přiložila mu ruku na ústa: "prosím, mlč". On ruku vzal a začal líbat. Nerozuměla jeho reakcím, tolik rozporným se slovy.

"Líbáš ruku někoho, kdo vlastně není opravdový?" pozeptala se.

Sam překvapivě na ni pohlédl: "Ale to je omyl Chiaro, ty jsi naopak velice skutečná."

Že by přeci jenom změnil najednou přístup? proletělo jí hlavou.

"Jsi skutečná", pokračoval, "protože zosobňuješ nepoznanou část mojí duše, která touží být poznána by mohla splynout s mým vědomím. Doteky, polibky, objetí, jsou pouze počátkem, který symbolicky vizualizuje alchymický proces. Je to síla a ta nás symbolicky přitahuje k sobě."

Nevěděla, co říci. Strašlivě chtěla, by objevil se kněz a pronesl nějakou uklidňující hlášku. Sam si její mlčení vyložil jako důvod, by prozkoumal, zda bude patřičnou symbolikou, když ji přivine k sobě, jednu ruku položí na její zadek a druhou bude prozkoumávat její prsa.

"Hm, nejde o příliš důvěrný kontakt?" pozeptala se.

Spíše zamumlal, než vyslovil: "Sjednocování duše je velice intimním procesem."

Vytrhla se mu a běžela ven ze síně sloupů. Měla pocit, že se jí hlava rozletí na tisíce střípků. Ten člověk se ji důvěrně dotýkal a přitom pořád mlel si o tom, kterak je pouhým mytágem, do něhož se zosobnila nějaká jeho představa o části vlastní duše. Sam si zatím ve zmatku formuloval myšlenku, žel, tato jeho část není připravená na sjednocení, Chiara utíkala někam do exteriéru Věže. Venku, se opřela o Věž a ta se pohnula. Téměř vykřikla. Ona hmota se jí ovinula kolem těla a nad sebou uslyšela smích. Snad se ze Samových teorií zbláznila. "Před ním utíkat můžeš, mi ale neutečeš." ozvalo se spíše mentálně. Prudce se otočila a leknutím povyskočila, leč její tělo bylo omotáno dračím křídlem. Snad napětím či úlevou, rozplakala se. Drak ji přivinul na hruď poněkud rozpačitě. Netušil, co se dělá s plačícími lidskými ženami. Její slzy stékaly po jeho šupinách a on cítil něco, co již dávno vytěsnil z paměti - soucit.

"Tvé slzy...", začal, "to mi nedělej, je to mokrá sůl, ta proniká do srdce."

"Když on si myslí, že nejsem opravdová, kdyby si alespoň myslel, že jsem duch, ale nějaké imago, to je urážející." vychrlila mezi vzlyky na něj.

Opatrně se tlapou dotkl její tváře a donutil ji pohlédnout do svých očí. Nemluvil, pouze myšlenky přenášel na ni a ona mu porozuměla. Dračí schopnost formulovat problém obsahovala v sobě střípky génia. Sam ji považoval za opravdovou, vnímal rozdíl mezi tím, kdy u něj je, a kdy nikoli. Pouze měl nepřesný úsudek o její podstatě, neb vůbec si nepřipouštěl kacířskou myšlenku na Chiaru jako samostatné individuum. Z pohledu draka to bylo jedno, podstatné je jenom to, jak se Sam chová.

Jak to již u draků bývá, zmizel stejně nezachytitelně, jako se objevil. Marně se rozhlížela po okolí, nikde nebyl. Mezitím vyšel ze síně i Sam, který bez zaváhání směroval za Chiarou.

"Promiň, ještě nejsi pro spojení připravená". omlouval se.

Předtím by jej za podobná slova nejspíše nakopla. Ale po pohledu na věc z dračí perspektivy se zdržela komentáře.

"Zlobíš se ještě?" přistoupil blíže.

"Same, já ...byl tady před chvíli drak a já se snažím najít nějakou jeho stopu." odpověděla mu, když se Věž pod nimi otřásla. Ve snaze uchránit se před padajícími kusy, semkli se k sobě a nějak opětovně letěli prostorem.

Sam se probudil a rychle přenášel slova na papír. Ten sen, jakoby byl o cestě skrze Velkou arkánu tarotu, jistě Věž. Byl spokojený, však Tarot je známým územím. Uvařil si silnou kávu, vzal kouřící hrnek, své poznámky a šel si zapálit do altánu. Hlavou mu vrtala dotěrná myšlenka, odkdy imaginální postavy samy o sobě pátrají po stopách draků? Správně by měl pátrat on a postava by jej k tomu měla dovést. Drak jako symbol alchymický mu smysl dával. Vzpomenul si i na podivné hieroglyfy, to by byl Egypt a drak... Možná by si měl vzpomenout, co ví o Apophisovi.

8. Ďábelská nejistota

Sam nevěřil vlastním očím. V jeho e-mailové schránce se z e-mailové adresy monamisoleil@hotmail.com objevilo něco naprosto neuvěřitelného. Text obsahoval pouze "Salut!" a jako podpis "in nomine Chiara". Jenomže on dobře věděl, že Chiara neexistovala a jediný, kdo mohl toto zaslat, byli jeho kamarádi. Rozhodl se na nic neodpovídat a nedávat najevo, že mu něco dorazilo. Kanadské žertíky svých přátel příliš dobře znal. Mýlil se.

Na druhé straně "linky" si ověřoval doručenku Třetí kněz Chrámu - ten, v jehož existenci Sam nevěřil. Neočekával odpověď. Považoval Sama za příliš racionálně sebestředného, než aby jen chvíli vážně uvažoval nad možností, že to, co odehrává se v jeho snu, je setkání s jinými lidmi. Právě díky takovému přístupu se myšlenka chrámu šířila mezi podivnými vrstvami lidí, kteří ji považovali za příliš výstřední klišé na to, aby skutečně mohla existovat. Chrám na rozdíl od jiných uskupení zůstával mimo zónu, jíž sám řídil, v utajení. Knězů Chrámu bylo skutečně pouze šest, ač více kandidátů se pokoušelo projít Cestou za Sluncem a co nejvíce dál. Pět z nich tehdy rozhodlo, že zkouškou Šesté bude dovést na Slunce slibného kandidáta na sedmého a jeho dva přátele. Spoléhali na přátelé, kteří budou mít stejný zážitek jako Sam, mohlo by to Sama posunout i k jinému přístupu. Prozatím byl jiný přístup manifestován rozborem jedné láhve ovocného moku s vysokým procentem alkoholu. Druhá zastávala optimistický přístup. Spatřovala v rozboru nespornou známku toho, že Sam svým přátelům věřil a věřil i  jejich skupinovému snu. Pátý taktně upozornil na nedůvěru všech tří kamarádů k reálné existenci bytosti jménem Chiara.

Pro Chiaru, neboli Šestou kněžkou chrámu toto byla první reálná videokonference všech knězů chrámů. Do té doby je viděla pouze ve svých snech. Opatrně pozorovala všechny, srovnávala si jejich reálnou podobu se snovou a přemýšlela, zda by je poznala, kdyby nevěděla, o koho jde. Bylo zde tolik shodných rysů, ale realita v ryzí hmotě přeci jenom byla o něčem jiném. Přemýšlela, který z nich by mohl být drakem.

"Samuel nepochybně vykazuje všechny předpoklady pro to, aby se po letech stal sedmým. Pro něj bude nejtěžší zkouškou uvěřit v naši existenci. Věřím, že uvěří v existenci Šesté a zbytek bude již lehký." uzavíral První svůj referát.

Vyzvali Šestou, aby popsala vlastní dojmy ze své cesty po boku Samuela. Chiara si byla vědoma svých skromných zkušeností ve srovnání s ostatními, pokusila se tedy popsat co nejlépe prožité bez kategorického hodnocení: "Zpočátku mě bavilo sledovat, jak mě považuje za vílu, jenomže jakmile mě začal považovat za část své osobnosti, uvědomila jsem si, že tady jde o mé reálné Bytí na Cestě vedle něj. On se mne pokouší absorbovat do sebe. Je strašně lehké považovat pravdu osobnosti typu Sama za svou, však ji bez reptání přijali i jeho přátelé. Přesto, co vše jsme spolu zažili, několik silných okamžiků má pro mě něco, co vytvořil Sam."

Vyvolala ve své mysli poslední dialog se Samem u Věže a propojila s ním mentálně ostatní své druhy. Všem se mentálně odehrával jako puštěné video rozhovor mezi Chiarou a Samem, včetně intimních doteků. Jeho urputnost na všechny zapůsobila až mrazivým dojmem.

"Jak sami vidíte," pokračovala, "na vše má vždy pohotovou odpověď a odmítá si vůbec připustit cokoli jiného. Navíc, a to považuji za velký problém, ztrácím objektivitu, neb cítím k němu náklonnost. Jistě bude efektivnější, aby další kus cesty s ním ušel někdo jiný."

Odpovědí ji byl smích všech ostatních, který byl ukončen prohlášením Pátého: "Tu náklonnost tak nějak více či méně intenzivně cítíme vůči sobě všichni. Některý druh náklonnosti mezi některými z nás již dávno překročil hranici jenom přátelství."

Všichni se na ni usmívali a vysílali k ní mentální signály, kterak je všechno v pořádku.

"Myslíme si," navázal Třetí, "že to je mezi vámi vzájemné, proto jsme vymysleli tento úkol pro Tebe. Máme zájem, aby se Sam stal jedním z nás časem."

"Myslíme si," pokračoval Pátý, "že si své city uvědomí a snad dospěje k závěru, že není Narcisem, by tolik miloval sám sebe."

"Samuel nicméně inklinuje k myšlenkovým vzorcům překonávajícím naše předpoklady a vyvleče se z hodně předpokládaných logických konstrukcí." podotkla jakoby mimochodem Čtvrtá.

"Mám tomu rozumět tak, že jste mi předurčili muže a ten se má stát knězem?" neuměla tak docela zakrýt pohoršení Chiara.

Zbytek se rozesmál. Třetí na svém křesle se jakoby propadl do sebe. Jeho tělo se vymístilo k Chiaře. Ostatní s napětím sledovali, co z toho tentokrát zachytí kamery. Druhá zapnula nahrávací systém, zatímco první sledoval dvojici mentálním zrakem. Kamery zachytávaly jemný stín naklánějící se k Chiaře. Všichni se naladili na mentální frekvenci. "Původně jsi měla být moje, ale mezi námi nejsou ty správné vlnové délky. Ukázalo se, že se Samem to je takové ideální, však to vidíš. A pokud něco nevyjde, nadále budeme ve dvojici spolu. Podívala se na ostatní ne přes kamerový přenos, ale mentálně zkoumala jejich energická těla. Uviděla mezi Prvním a Druhou něco energicky krásného a podobné to bylo i mezi Čtvrtou a Pátým.

"A přesně něco podobného je mezi Tebou a Samem." oslovila ji Druhá v mentální rovině.

Vymístěné tělo třetího ji objalo. "Neboj, dokud nebude vše v pořádku, budeme po několik let pracovat spolu."

Chiara pochopila, že mezi lidmi existují vazby, které táhnou je k sobě nepopsatelným způsobem. Něco dáno jinak, než pouhým lidským chtěním. Ač úkolem Chrámu nebylo zachránit svět, přesto Chrám nějak ovlivňoval rovnováhu sil v něm. Sama si povšimla, že co je jednou z nich, v jejím okolí se jedno narovnává druhým a vzniká systém nutné kooperace mezi různými protipóly.

Všichni se usadili na svá místa a vymístěné tělo Třetího se vrátilo do křesla před kameru.

"Obávám se, že pokusu o získání Sama k nám můžeme říkat Ďábelská nejistota, protože tento podnik nemusí vůbec dopadnout. Osobně bych na něj nesázela." konstatovala Chiara.

Závěr konference vyšuměl do ztracena, nikomu nechtělo se uzavírat sázku. Chiara poté dlouze pohlížela na různé verze karty XV. tarotu. Byli na nich různě připoutáni k sobě lidé. Z toho, co viděla mezi členy chrámu, nešlo o řetězy, spíše jemná vlákna připomínající pavučinu uprostřed s bytostí snad pavoukem či spíše jeho mutací ďábelskou, téměř neviděnou. Až později si uvědomila, že se chtěla zeptat na Draka.

9. Smíření

 "Běž pryč!" znělo to jako rozkaz, nicméně Sam zůstával nehnutě stát. Přemýšleje, přešlapoval nerozhodně na místě, nevěda, co udělat.

"Ještě, že to je jenom sen", pomyslel si. Rozhodl se naprogramovat svůj sen tak, že se přesune za ní, za Chiarou, která jej nevítala. Jeho záměrem bylo přesunout se do roviny, ve které se nachází nejvíce hmotná. Ocitl se tak v nějakém pokoji, jehož nábytek působil dojmem o dvě století nazpět. Nebýt některých moderních atributů jako notebook, tiskárna a elektrické lampy rozmístěné v prostoru, domníval by se, že se nachází v minulém století. Po chundelatém bílém koberci poskakoval černý králík.  

"Apage!" zopakovala rozhodně znovu. Chiara neměla v úmyslu evokovat jakéhokoliv ducha, natož Sama, naopak, chtěla strávit večer v poklidném odpočinku od Cesty, na níž se nacházela. Ač si to Sam neuvědomoval, zastihl ji přímo na hmotě.

"Zkus Apage, Samuel!" poradil ji drak vznášející se nad její hlavou. Pomalu si na jeho přítomnost uvykala, neb odmítl s ní přerušit spojení po dobu, co nesnila či neputovala v jiných sférách. Takoví prý již draci jsou, když přilnou k jinému člověku. Nerozuměla sice tomu, proč říkal k jinému člověku, ale prozatím tuto otázku nechávala stranou.

"Apage, Samuel!" zakřičela a nic zvláštního se nestalo.

"Promiň", řekl drak, "můj zvláštní smysl pro humor."

"Haha!" ozval se Sam ukazuje na hopsajícího králíčka, "tak ta potvora je sám démon Samael."

Chiara na něj nevěřícně hleděla, nejenom, že se nevypařil, nebo tak něco, on navíc začal nahánět králíka.

Neumíme stoprocentně říci, co viděl králíček, ale na to, jak se k němu žene velký chumel jemně průhledné hmoty, zareagoval útěkem k stojící Chiaře a snahou vyskočit ji na rameno, což se mu nepovedlo a chudáček skončil na zemi. Chiara znechuceně pohlédla na Samuela, vyslala k němu mentální signál, stůj nebo tě sejmu, a vzala polekané zvířátko k sobě.

"Chakure, to nemá cenu, udělej s ním, co chceš, klidně jej sežer, jen ať již zmizí. Snad se v Chrámu nepodělají, když se na pár týdnů nepodívá do jiné dimenze." promluvila na draka.

Sam se opatrně rozhlédl kolem sebe. Chiara hladí třesoucího se Samaela a nabízí jej jako oběť Chakurovi, což je jméno, o němž nikdy nečetl.

"Omlouvám se, asi jsem přišel trochu nevhod, ale pokud se potřebuješ zbavit Samaela, mohu pomoci." oslovil Chiaru, "stejně mi ten králík přijde až moc skutečný."

Zhluboka se nadechla: "Same, tady doopravdy bydlím, a ty ses zde zjevil jenom tak, bez varování. Nemůžeš narušovat mé soukromí a lekat mého králíka. Nechci se zbavit Samaela, ale tebe, Samuela."

Sam na ni udiveně koukal, tak bydlí, tady a soukromí... Toto byla záležitost, kterou podcenil. Očekával, že se ocitne v propasti, v temnotě,  ve stavu ne-hmoty, protože odtamtud Chiara jako výplod jeho nevědomí pocházela. Ale toto vypadalo, jako by jeho rituál měl přesně opačný účinek a on čím dál tím více ulpíval na povrchu nějakého bludu. Věci kolem něj, nějaká týden stará tiskovina, vypnutá televize, králíček, to vše byly výplody fantazie odrážející jeho běžnou realitu. Přemýšlel, co provede. Mám zůstat a přezkoumat blíže tento blud anebo se mám vrátit a po meditacích zkusit najít Chiaru ve svém nevědomí znovu. Zadíval se blíže na tiskovinu: co tam je napsáno, třeba to něco znamená, jenomže neuměl ji vzít do rukou.

Chiara se zájmem pozorovala snahu éterického Sama otočit stránku časopisu. Byla marná, jako by si vůbec neuvědomoval, že se nachází ve světě hrubé hmoty poněkud v éterickém skupenství. Pomohla by mu, kdyby nedržela v náručí polekaného králíčka.

Zavrzaly dveře a do místnosti vešla postarší osoba připomínající Chiaru v mnohem starším vydání. Upoutala i pozornost Sama. "Danuško", oslovila Chiaru, "co jsi to provedla s králíčkem, podívej se, jak je vyděšený."

Sam hleděl na osobu, která mu připomínala Chiaru, s potěšením. Vzal její objevení se jako příznak,  že se již konečně dostane do starších struktur, které mají blíž k nevědomí.

"Omlouvám se, paní," promluvil na starší vydání Chiary, "to jsem já způsobil, považoval jsem jej za Samaela. Vaše mladší verze mě chtěla odinstalovat a došlo tak k omylu."

"Babi, to je Samuel." řekla Chiara, neb bylo více než zřejmé, že jeho přítomnost babička zaznamenala.

"To je v pořádku, Danuško, toto je ten drak?" zeptala se babička bezelstně.

"Pché." vyfoukl obláček dýmu drak nacházející se ve třetí vrstvě nad matérií se zájmem pozoruje zábavnou situaci.

Chiara jeho poznámku zaznamenala, zbytek osazenstva v místnosti se zaměřil na zničeho nic se objevivší obláček dýmu. Babičku nepřekvapilo; pocházela z generace čarodějek, mnohdy hanlivě nazývaných čarodějnicemi. Sam začal přemýšlet o možnosti manifestace projevu živlu ohně skrze nevědomí do struktury tohoto možná ne až tolik docela povrchního snu.

"Babičko, drak je někdo jiný, nachází se za tím obláčkem, vidíš jej?" odpověděla Chiara.

Babička, ostatně stejně jako Sam, se podívala na obláček, ale draka ani jeden neviděl.

"Nevidím jej Danuško." odpověděla babička, "ale vezmu to ubožátko k sobě", převzala si od Chiary králíčka a s mávnutím směrem k Samovi, "těšilo mně mladý pane, někdy zase na shledanou", vyšla ze dveří, které ji Chiara otevřela a zavřela.

Osaměli. Chiara pozorovala Sama, který vstřebával skutečnost, že draka nevidí to starší, to blíže k nevědomí, zatímco mladší Chiara ano. Dospěl tedy k závěru, že drak nebude důležitý, neb půjde pouze o povrchní manifestaci. Jenomže draci umí číst myšlenky a umí je přenášet dál. A tak se Chiara i drak tiše bavili na myšlenkových pochodech Sama.  

"Same", tiše jej oslovila a položila mu ruku na rameno, "proč jsi přišel?"

Podíval se do jejích očí, působily tolik skutečně. Na chvíli zaváhal, zda přece jenom není více, než-li pouhou iluzi, mytágo seslané z hladiny jeho hlubokého nevědomí.

"Protože jsem si tě oblíbil, neumím to nezjistit, proč jsi a z které mojí části jsi vzešla. Zosobňuješ můj protiklad a zároveň něco mi podobného." odvětil.

Chiara v rozpacích nevěděla, jak k tomuto sdělení přistoupit.

"V jeho podání to je téměř láskyplné vyznání." prohodil drak. Věděl, že jej zachytí pouze Chiara, takže se ani příliš nenamáhal působit nenápadně.

"Vypadáš tolik skutečně, ale přitom  dobře vím, že nejsi, nejsi mimo mé vědomí a nevědomí. Tolik bych chtěl, abys byla." letmě pohladil její vlasy.

"Tak pozor, nenech se zmást, kdyby věděl, že opravdu jsi, nastoupil by u něj záchvat paniky." komentoval drak celou situaci.

Nevěděla, co říci. Nechala Sama, který se ji pokusil políbit, jenomže nic necítil, jeho pokus tedy nabyl na razanci a ucítil slabě na svých ústech jemnou poddajnou hmotu, která mu vycházela vstříc. Neuvěřitelně silně ji objal v neustávajícím polibku. Měl pocit, že takto, skrze symbolické vyjádření chymické svatby se dostane na kloub své záhadě. Pokusil se servat z Chiary šaty, ale i přes všechno úsilí jí pouze sklouzlo ramínko po ruce. Drak se zdržel komentáře.

Když se babička opatrně vrátila do pokoje, našla svoji Danušku spící na pohovce v náručí toho trochu průhledného kamaráda. I on spal. Oba je tedy přikryla dekou, maje v hlavě výjev krále a královny ležících v hrobě z manuskriptu o chymické svatbě.