Vědma a poselství

 

Probrala se do bdění a měla pořád ještě snový výjev před sebou. Viděla ji, tu, již uvidět neplánovala, neb respektovala její soukromí. Přesto doufala, že jednou se ukáže. Konfrontace face to face bez závojů a utajení. Nalezení správného směru. Možná.
Jen v hlavě ji zněl hlas a její ne příliš určitá slova: "Netahej mně prosím za nohy dole." 

Jistě, nic takového neprováděla. Tahat někoho za nohy je poměrně drsná představa. Jenomže v oblasti, již se věnovala, se nehrálo na doslovnost. 

Byla obklopená metaforami a podobenstvími. Svět symbolů, snových poselství a metafor pro ni představoval běžně známé.  Stačilo málo a věděla. Kdysi dávno by ji nazývali vědmou. Dnes o žádné označení nestála. Nechtěla již více vidět ani hádat pro jiné, stačilo ji to, co viděla běžně. 

Kdysi dávno hádala ze znaků různě rozvržených a byla čím dál tím více přesná. Potom se odvážila do lesa, nalezla se jinak a již neodešla. Stručně řečeno, protože probíhal poměrně komplikovaný proces, v němž mohla o sebe zase přijít. Přijít o kousek sebe a zase jej najít patří k běžnému postupu při sebe kompletaci.  A teprve poté začalo dobrodružství. Bez toho by neuměla poznat, jak dalece je schopna zajít. Na své cestě potkala Jeho, muže, co mohl uvolnit cestu, aby dostala Dary, které ji přislíbili z druhé strany. Za starých časů se tomu říkalo "Dary Bohů". Jenomže mezi Bohy a vědmou (i když si tak sama neříkala) byly ještě i jiné bytostí. On patřil mezi ně. Rozhodl se využít svojí pravomoci a ve světle pustit dary bohů, jen s drobnou prosbou. Tedy spíše prosbami na oplátku. 

Měla čekat, až se objeví příležitost. A bytost jako On, jen to měla být Ona. Dokud Ona bude chtít, mělo platit vše dohodnuté. Své slovo naplnila, stran příležitosti i Jí. Jak Bohové mohli vidět, nebylo to jednoduché. Byla nesmírně vděčná Bytostem jako je On splývajícím ve světle, jak hezky si to uměly zařídit a nad fungováním zajímavého outsourcingu. Poznávala je trochu lépe a zdálo se, že věci spějí hezky dál. Nejdříve Ona přestala chtít a její slib skončil. Potom příležitost začala drhnout. 

A vědma přímo narazila na věci, před nimiž zavírala oči, a odešla do Věže. Přestože si dala rady s mnohým, věděla o věcech, než nastanou, učila se formovat realitu, bylo zde něco, na co si sama stínila. Kdysi dávno ji těmito věcmi někdo zraňoval a vědma nechtěla bolest. Přitom se na ně stačilo podívat přímo, uměla to,  a bolest by se neměla čeho chytit.
Je těžké mít ráda něco, a přitom respektovat genialitu a zároveň i omezení onoho něčeho. 

Ve věži porozuměla mnohým věcem. Outsorcing měl být pouze vedlejší kolejí. Ovšem prioritou má být její vlastní práce. Jím nešlo o outsorcing, ale aby si sama nalezla cesty k Nim. Takové věci nelze delegovat na jiné. 

A Ona, tajemná bytost? Cítila se příliš svázaná. Jako by měla na nohou provazy, jako loutka. Jistě, nebylo to tak, ale ona Neznáma to takto podobně cítila. 

Cilink! Zatanči mi! A ona poslušně musela.    

Chci tě tady Baby! Jí začalo lézt na nervy. 

Vědma ji nevázala, vědma pouze naslouchala nesprávné straně.

Nikdo nevíme úplně vše v daný okamžik. Vědmy se navíc zvyknou specializovat na věci od pěti sekund příští. Žijí jednou nohou v budoucnosti. Zpětně, jistě, máme všichni absolutně jasno. Občas by stačilo udělat si čas a nechat myšlenky, aby se samy vynořily.  

Dát Ji svobodu znamená nesmýšlet o ní, jak by to možná jednou mělo být. Je potřeba brát ji takovou, jaká je. Nesnažit se naroubovat ji na její protipól.