Vnitřní dítě

 

Vnitřní dítě je záležitostí v ezoterice profláknutou a mi přijde právě dnes vhodné napsat o něm menší úvahu. Možná je to spíše o otázce, zbyl v nás ještě kousek nevinnosti? Spontánní uvolněností a dovolení sami sobě udělat něco bláznivého? Být upřímný a neschovávat se za to, co se patří, co by se možná mohlo či mělo? 

Nemyslím si, že se jedná o něco komplikovaného. Malý, drobný kousek v nás, kde máme poskládané na sobě vzpomínky z dětství, věci, které nás ovlivnily... Jistá odvaha začít sami se sebou nějaké nové dobrodružství.  

Život na nás nanese různé nánosy různých zkušeností. S některými se umíme vypořádat, jiné nás tíží. Mnohdy si ani neuvědomujeme, co se tehdy vlastně stalo. Pohled dítěte je trochu jiný nežli pohled dospělého. 

Nemyslím tím být stěžovatelem a za všechno vinit rodiče či necitlivé tehdy dospěláky. Po 30 to již působí poněkud neschopně, protože dospělost bývá spojená se vzetím osudu do vlastních rukou, uvědoměním si sebe a toho, co vlastně chceme. A občas je potřeba oprášit ono nevinné stvoření v nás, i kdyby to mělo být doprovázeno patosem, jak moc se to dítě změnilo, protože jeho sny narážely na realitu.

Cílem mého příspěvku není vychovávat ani strašit, jaká hrůza nastane, když své vnitřní dítě budete flákat. Hodně lidí s ním pracuje v okamžicích radosti, při vzpomínce na něco hezkého z dětství. Probouzením něhy v sobě pohledem na hezkou květinu, necháním letního deště, aby dosedal na nás, radostí z prvního sněhu... vychutnáváním si zmrzliny... 

Nemusí se jednat o něco hodně mystického, ani není potřeba přečíst knihy o vnitřním dítěti... stačí si zahrát se sebou hru na pravdu a občas si dovolit luxus chovat se spontánně. Bez ohledu na šediny dovolit si nějakou pošetilost.