Co mi to jen přitáhl domů

S kým se to zase mé zlatičko tahá? 
Tak nějak zní otázka, pokud matka stojí před smířením se s faktem, že dorůstá do roviny tchýně. Obzvláště citlivé to bývá, pokud je tím zlatíčkem muž. Tedy pardon chlapeček, protože pro ženy bývá velmi těžké nevidět v Mírovi Mírunka, Mirečka, Mirču.... jednoduše trochu odrostlého caparta, třeba ještě i ve verzi puboš, protože ta je ještě přijatelná. 

Jednou věcí je smířit se s tím, že chlapeček trochu vyrostl, jinou je akceptovat skutečnost, již tušíme mnohdy jenom podvědomě. Tedy, že nám představí někoho, jehož klady a zápory nastaví zrcadlo jakékoli výchově. Buď u dívky svého chlapečka nalezne něco ze svého vlastního odrazu, sebevědomí a uvidí, na jaké dívky si její zlatíčko reálně troufá. Anebo naopak. Bude to přesný opak. Ale i kdyby ne, nějakým způsobem to hází zpětnou vazbu. 

Matka je první ženou jeho života, ale to platí pouze do doby, než si začne všímat i jiných bytostí opačné polarity vyskytujících se kolem něj. Mnohdy již ve školce...  Jen je otázkou nakolik si to matka uvědomuje. První nevážné známosti se dají zbagatelizovat, protože zatím o nic nejde. Jenomže jednou dojde na to, že to bude vážnější. 

Je těžké respektovat muže, když v něm vidíme caparta. Potom je těžké respektovat a vůbec brát vážně jeho pohled na svět. Ať již vidí ve své možné snaše mrchu z jakéhokoli pohledu,  nevyhne se alespoň částečnému odrazu toho, jaký pohled svému chlapečkovi na sebe v průběhu toku času nenabízela? Ztotožnil se s ním alespoň v něčem, anebo se proti němu vymezil?  

Respektu k tomu druhému jsme schopní, až když sami umíme respektovat sebe, své potřeby a naučíme se říkat ne. Potřebujeme se naučit i věcem jako je důvěra v osud.