Tak sakra, čí je ten příběh...

Vracím se k příběhům  napsaným někdy před 13 léty.  Nakonec jsem je nazvala Divnopříběhy, protože situace v nich nejsou až tolik typické. Také je potřebují osvěžit a oživit trochu jinak.  Minulé já vedlo polemiku, přitom toužilo po pohledu Současného já.  Jistě, vždy jde napsat věci lépe.  Takže jdeme na to, protože příběh se odvíjí sám. Staré statě ponechám napsané kurzívou.

 

V životě tvora píšícího se vyskytují různé vlivy. Narazila jsem na člověka, který sám sebe považoval za bytost nelidskou. Žel bytost nelidská, která dle svých slov měla býti dokonalou, se chovala jako parodie na protivně hysterickou divadelní divu ke sklonku kariéry.  Zároveň trpěla nadměrně vyvinutou potřebou po pochvale. Dnes bych ji pochválila, omezila kontakt a byl by klid.  Ona osoba navíc trpěla utkvělou představou, že dobré příběhy lidí a jejich sny, jsou vlastně její. Jakmile se o něčem dověděla, okamžitě nalezla spojitost,  i kdyby to měl být pouze pomyslný astrální vliv. Důvod lze spatřovat v potřebě být tím centrem, kolem něhož se točí svět. Jelikož ji sžírala touha po pomstě za každou, i domnělou křivdu, bylo pro ni velmi těžké tuto vlastnost v rozumné míře jakkoli korigovat. Jisté být nelidem a trpět neduhy tolik lidskými představuje nesmírně náročnou výzvu, která pošramotí vztahy s okolím.

Naštěstí jsem již zapomenula na detaily, nevynikám právě ve schraňování křivd. Navíc, jak psát o lidech (pardon tady o nelidovi), kteří se kolem mého příběhu pouze mihli? Naše linie se potkaly v době, kdy jsem skákala do propasti, ale ve skoku mi to stejně nezabránilo, ani jej nepodnítilo. Žijí si, ani nevím, jak dál, své životy, své vlastní příběhy.  

"Chceš popisovat život někoho jiného? Vkládat mezi události vlastní interpretaci?"  dotázala jsem se tehdy svého Minulého já. Vskutku nemám chuti vysvětlovat, kdo je kdo, v jakém jsme vztahu, jak se tento vztah vyvíjel, spřádat teorie, proč ten který jedinec jednal tak, či onak, a to vše jen pro uspokojení zvědavosti případného čtenáře.

Vůbec psát o skutečném prožitku někoho jiného, to činnost tuze nevděčná. Již mnohem lepší si vše vymyslet. Kdysi popsala jsem několik společných zážitků, které jsem sama vnímala a spolu se mnou i jiná osoba. Zahalila jsem vše do fiktivního příběhu, a prý docela přesně vystihla pocity, vnímání, průběh. Ty příběhy byly mé i někoho jiného, patřily nám oběma. Zřejmě jsme se shodly, jinak by se můj popis nemohl natolik shodovat s prožitkem jiného člověka. Jenomže po čase jsem se dočkala reakce (jistě od nelida), že jsem odkázaná na jeho zážitky.

 Zklamala mně ona osoba. Já popsala zážitek svůj, ze svého úhlu pohledu. Možná bych to vše i zničila, kdybych si neuvědomila, kolik vlastní energie jsem do té práce vložila. Zajímavé také je, že ona bytost nelid se začala ozývat, až zjistila, že na můj příběh lidé reagují a najednou pocítila potřebu mít tu slávu cca do 20 likes pro sebe. Celý příběh byl postavený na mém vnímání společně prožitého. 

Teď mám pro podobně nevděčnou reakci pochopení. Vždyť ten druhý člověk (pardon nelid) mohl mít dojem, jakobych mu vytunelovala část jeho příběhu. Je jedno, že se tak stalo po předchozí dohodě a možnosti korektury. Třeba by si ten příběh chtěl jednou popsat nějak sám, v jiném kontextu, jenomže já již jej oživila na hmotném substrátu. Někdy lidem přijde možnost mít popsané něco, čeho se zúčastnili, velice lákavá, ovšem zároveň tím něco ztrácejí. Poučená, nehledám již inspiraci v prožitcích s jinými. Jistě jsem si měla projít i touto zkušeností.

Vyhnu se tedy zde splétání svého příběhu s příběhy jiných, vytváření paralelních linií. Jistě, žiji ve světě lidí, mám s nimi různé zkušenosti, vztahy různých kvalit, někteří jsou mi obzvláště blízcí. Dochází k nějakému vzájemnému vlivu na sebe, akce, interakce. Pro mne je důležité mé přesvědčení, to, za čím si jdu. Zde v této sérii popisuji svět mimo běžnou realitu, vztahující se ryze ke mně. Možná se někomu mohou dít podobné věci, jistě nebudu s obdobnou zkušeností jediná. Jenomže nikdy to nebude úplně stejné. 

Přesně kvůli příběhu, jehož děj jsem po smazání zapomenula, možná vážně šlo jenom o sen, který si ona dvounohá bytost trpící žárlivostí dosaženou k dokonalosti, přivlastnila, pracuji s hrdiny vymyšlenými. Pokud jde o bytostí (magické entity), nějak oživuji jejich archetypální význam více či méně úspěšně. Velmi pohodlně se cítím v "ich formě", protože vyprávět děj z vlastního pohledu přidává do psaní autenticitu, navíc si neklade nároky na objektivitu vnímání. Nelze napsat nic jako dokonale objektivní pravdu, vždy lze najít někoho, kdo vnímá z jiného úhlu. 

Psaní o věcech bývá výsledkem pozorování. Jistě hlavní hrdinka bude mixem toho, pro co mám sympatie, do určité míry bude se mnou stejná, ale také bude mít směsku vlastností, které se jednoduše hodí do příběhu.  A co jiní lidé? Hrdinu lze poskládat z různých vlastností. Obvykle reální lidé u mě představují spíše velmi zobecněný prototyp. Často může jít pouze o mojí představu. Například ona bytost nelid. Fascinuje mě vnitřní svět, ve kterém je taková osoba nesmírně silná a dokonalá. Uvědomuje si, že ve své fantazii předvádí věci, které by lidé nesvedli. Jistě, není jediná. Na straně druhé ani konfrontace s neschopností a bezradností takového člověka nezapudí ním manifestovaný obraz o své výjimečnosti až všemocnosti. A právě v tom, nakolik adept magie ustojí podobný střet ve prospěch kultivace své osobnosti a posouvání mantinelů ve prospěch neběžného, místo utoků a výčitek na jiné své kolegy, lze poznat nakolik je schopen integrovat do své osobnosti své méně  hmotné části.